Anatomická nebo funkční asplénie má za následek zvýšené riziko rozvoje fulminantní bakteriémie s vysokou smrtností (1). Pneumokokové a Hib nákazy jsou nejčastější infekčními agens, dále je následují meningokokové nákazy a další streptokokové a E.coli nákazy. Pneumokoková konjugovaná, meningokoková C konjugovaná a Hib vakcína jsou pro tyto pacienty indikovány v souladu se stejným očkovacím schématem jako u pacientů s neoplazií (2).

Při očkování pacientů, kteří podstoupili transplantaci kostní dřeně nebo orgánovou transplantaci, je třeba nutné uvažovat základní onemocnění, imunosupresivní léčku, imunitu dárce, dobu po transplantaci a případnou hostitelskou reakci (1).

Pneumokokové nákazy patří mezi významné příčiny úmrtnosti po transplantaci kostní dřeně. Riziko je větší u pacientů, u nichž se objevila hostitelská reakce po transplantaci. Protektivní odpověď je dobrá, je-li vakcína podávána 6-12 měsíců po transplantaci a pacient je bez hostitelské reakce; odpověď je beze změny, byl-li dárce před transplantací očkován.

Hib nákazy jsou rovněž významnou příčinou infekčního onemocnění u pacientů po transplantaci kostní dřeně, ale očkování dárců před transplantací může vyvolat dobrou protilátkovou odpověď, je-li příjemce očkován 3 měsíce po transplantaci. Jedna dávka Hib konjugované vakcíny podaná 12 měsíců po transplantaci, spolu s booster dávkou po 24 měsících, poskytuje dobrou ochranu. To však by mohlo být použito u dětí podle standardního očkovacího schématu čtyřmi dávkami: 3, 6, 12 a 24 měsíců po transplantaci (1).

Účinnost vakcíny proti chřipce u této skupiny pacientů závisí na rozmezí doby mezi transplantací a očkováním: žádná imunitní odpověď se nevytvoří, je-li očkování provedeno dříve než 6 měsíců po transplantaci; 25% pacientů si vytváří protilátkovou odpověď, je-li očkování provedeno 6-12 měsíců po transplantaci, a více než 60% pacientů si vytváří imunitní odpověď, je-li očkování provedeno 2 roky po transplantaci (1). Dvě dávky vakcíny v intervalu 1 měsíce mohou poskytnou lepší odpověď. Všichni pacienti musí být očkováni na podzim, za předpokladu, že podstoupili transplantaci před minimálně 6 měsíci (1). Očkování osob v blízkém kontaktu s těmito pacienty včetně zdravotnického personálu je považováno za dostatečnou ochranu samotných pacientů než jejich očkování.

Imunita vůči tetanu a záškrtu bývá zpravidla po transplantaci ztracena. Očkování ve třídávkovém schématu s vakcínou proti tetanu a záškrtu (dT) v intervalech jednoho měsíce lze zahájit 12 měsíců po transplantaci a vede k obnovení imunity u prakticky všech pacientů. Očkování dárců před transplantací společně s bezprostředním očkováním příjemce po transplantaci se zdá, že vede k vyvolání imunitní odpovědi obou vakcinačních antigenů. Nicméně, dojde-li u pacienta v prvním roce po transplantaci k úrazu, vždy se mu podává hyperimunní antitetanové imunoglobulíny (TIG) bez ohledu na to, zda byl očkován v posledních třech měsících či nikoli (1).

Pacienti po transplantaci nesmí být očkováni živou perorální vakcínou proti dětské přenosné obrně. Jsou-li děti vystaveny živému vakcinačnímu viru, v důsledku běžného pravidelného očkování ostatních dětí, musí být očkovány třemi dávkami inaktivované vakcíny, i když nelze garantovat dostatečnou protektivní odpověď u všech takových pacientů.

Není dosud mnoho informací ohledně imunogenity vakcíny proti vidové hepatitidě typu B u pacientů po transplantaci kostní dřeně nebo orgánové transplantaci (3,4,5), ale předpokládá-li se riziko přenosu virové hepatitidy typu B v krevních transfúzích, pak se imunizace provádí podáním tří dávek této vakcíny po 12 měsících po transplantaci. Kdykoli je to možné se provede postvakcinační sérologické vyšetření a případně se podají další tři dávky vakcíny séronegativním jedincům (1,3). Sérum negativní jedinci by měli být před orgánovou transplantací očkováni proti virové hepatitidě typu B. V případě chronických pacientů s dialýzou nebo těch, kteří mají chronickou hepatitidu nemusí mít imunitní odpověď po očkování ideální a po orgánové transplantaci jen 5-15% pacientů dosahuje sérokonverze.

Je-li to možné, vakcína proti spalničkám a planým neštovicím se musí podávat minimálně 1 měsíc před transplantací, neboť by toto onemocnění mohlo způsobit vážné komplikace u příjemců transplantátu. Vakcína proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám by se měla podávat 24 měsíců po transplantaci v závislosti na epidemiologické situaci v regionu, kde pacient žije. Pacienti, kteří byli vystaveni těmto chorobám musí podstoupit pasivní imunizaci s imunoglobulínem.
Vakcína proti planým neštovicím používána u dětí s transplantací ledvin poskytovala příznivé výsledky (6), ale dosud nebyla použita u pacientů s transplantací kostní dřeně. Indikuje se specifický varicelový imunoglobulín u vnímavých pacientů, kteří byli vystaveni tomuto onemocnění (1).

Vakcína proti TBC se nesmí podávat pacientům po transplantaci kostní dřeně a orgánové transplantaci.

Literatura:

1. American Academy of Pediatrics. Immunization in special clinical circumstances. In: Pickering LK, editor. 2003 Red Book. Report of the Committee on Infectious Diseases. 26th ed. Elk Grove Village: American Academy of Pediatrics; 2003. p. 54-81.
2. Brasil, Ministério da Saúde, Fundaç?o Nacional de Saúde. Manual dos centros de imunobiológicos especiais. Brasília: Ministério da Saúde; 2001.
   
3. Peters MG, Shouval D, Bonham A, Vierling JM, Lok AS. Posttransplantation: future therapies. Semin Liver Dis. 2000;20(Suppl.1):19-24.
   
4. Duca P, Del Pont JM, D'Agostino D. Successful immune response to a recombinant hepatitis B vaccine in children after liver transplantation. J Pediatr Gastroenterol Nutr. 2001;32:168-70.
   
5. Idilman R, Colantoni A, De Maria N, Ustun C, Sam R, Ing TS, et al. Impaired antibody response rates after high dose short interval hepatitis B virus vaccination of immunosuppressed individuals. Hepatogastroenterology. 2003;50:217-21.
   
6. Centers for Disease Control and Prevention. Routine screening for viral hepatitis in chronic hemodialysis centers. Hepatitis surveillance report n? 49. Atlanta: CDC; 1985:5-6.
   

M.Petráš