Výběr všech publikací/článků (s abstrakty), které vyšly v zahraničních časopisech v daném období, týkající se klinického hodnocení očkování a vakcín. Je zde uveden nejen originální text v angličtině ale i překlad do češtiny. Zdrojem je Medline a články jsou vždy z aktuálního měsíce, kdy byly vloženy do systému Medline.

Oral poliovirus vaccine in management of recurrent aphthous stomatitis.

Acta Microbiol Immunol Hung. 2008 Sep;55(3):343-50.
Yazdanpanah MJ, Mokhtari MB, Mostofi K, Soleimani M, Ebrahimirad M, Esmaili H, Ahmadi SN.

Perorální vakcíny proti dětské přenosné obrně (OPV) prokázal účinnost v léčbě rekurentních herpes simplex nákaz (RHS). Podle našeho pozorování během posledních let, OPV byla účinná nejen v řízení RHS, ale u některých pacientů se souběžnou rekurentní aftózní stomatitidou (RAS) vedlo očkování ke snížení intenzity a četnosti RAS. Cílem této studie bylo zhodnotit účinnost OPV v léčbě RAS. Do případové studie bylo zařazeno celkem 48 pacientů s RAS. 20 pacientům bylo podáno OPV a 28 pacientům jen placebo. OPV se podávala v dávce 4 kapky jednou za měsíc po dobu 3 měsíců subjektům v léčené skupině. Výsledky byly hodnoceny 3 měsíce po podání poslední dávky. 8 případů (40%) ve skupině očkování s OPV došlo ke statisticky významnému snížení trvání vřídků, zatímco v placebové skupině nedošlo k žádné změně (P=0,048). Četnost rekurence RAS se snížila ve 13 případech (65%) ve skupině s OPV a v 6 případech (21.4%) v placebové skupině (P=0.006). Intenzita manifestace se snížila ve 12 případech (60%) u subjektů v OPV skupině a ve 4 případech (14,3%) v placebové skupině (P=0.008). Závěrem lze říci, že OPV imunizace je účinná v léčbě RAS.

Oral poliovirus vaccine (OPV) is reported to be effective in treatment of recurrent herpes simplex (RHS). According to our observation during recent years, OPV was not only effective in management of RHS but also in some patients with concomitant recurrent aphthous stomatitis (RAS) reducing its severity and frequency. The purpose of this study was to evaluate the efficacy of OPV in the management of RAS. In a longitudinal, case--control study 48 patients with RAS were recruited. Twenty patients received OPV and 28 patients received placebo. OPV was administered in a dose of 4 drops at monthly intervals for 3 months to the study group while the control group received placebo. The results were registered in 3 months after the last dose. Eight cases (40%) in the OPV group showed significant reduction in the duration of the ulcers, while no change was seen in the control group (P = 0.048). The frequency of recurrence of RAS was reduced in 13 cases (65%) in the OPV group, and in 6 cases (21.4%) of the placebo group (P = 0.006). The severity of attacks was reduced in 12 cases (60%) in the OPV group and in 4 cases (14.3%) in the placebo group (P = 0.008). In conclusion OPV appeared to be effective in the management of RAS.

Intradermal influenza vaccine administered using a new microinjection system produces superior immunogenicity in elderly adults: a randomized controlled trial.

J Infect Dis. 2008 Sep 1;198(5):650-8.
Holland D, Booy R, De Looze F, Eizenberg P, McDonald J, Karrasch J, McKeirnan M, Salem H, Mills G, Reid J, Weber F, Saville M.

Cíl: Chřipková vakcína potřebuje zvětšit zvýšenou ochranu zejména u starších osob. Přepokládalo se, že intradermální způsob podání vakcíny by mohlo poskytnout imunogenitu vyšší než ta, která je vyvolána intramuskulárním podáním.
Metoda: V multicentrické, randomizované studii, byla podávána trivalentní inaktivovaná chřipková vakcína, obsahující 15 nebo 21 0181g hemaglutininu/kmen buď intradermálně, nebo intramuskulárně 1107 zdravým dobrovolníkům starším 60 let. Intradermální podávání využilo nový mikroinjekční systém, který zajišťuje snadný, vhodný a odpovídající očkování. Primární veličinou studie byly kmenově specifické hemaglutinačně inhibiční titry (GMT) stanovené 21 dní po očkování. Skupiny byly porovnány za použití noninferiority a analýzy superiority.
Výsledky: Pro každý vakcinační kmen byly GMT přiřazené intradermálnímu podání vakcíny významně vyšší než GMT přiřazené kontrolnímu intramuskulárnímu podání (P0.0001). Séroprotekční a sérokonverzní poměr a průměrné titry se významně zvýšily pro intradermální podávání vakcíny. Systémová reaktogenita byla srovnatelná pro oba způsoby podání. Lokální reakce v místě vpichu, zejména erytém avšak ne bolest v místě vpichu, byly častěji pozorovány u intradermálního podání.
Závěr: Poprvé, intradermální způsob podání vakcíny vyvolal imunitní odpověď vyšší než v kontrolní skupině odpovídající konvenčnímu intramuskulárnímu podání vakcíny. Tomu přispělo bezpečné podání s použitím jednoduchého mikroinjekčního systému. Lze očekávat, že vyšší odpověď po očkování může rozšířit každoroční protekci vůči chřipce u tohoto velmi vnímavého obyvatelstva.

BACKGROUND: Enhanced influenza vaccines are needed to provide improved protection for elderly individuals. The intradermal vaccination route was hypothesized to provide immunogenicity superior to that provided by the intramuscular vaccination route. METHODS: In a multicenter, randomized study, 1107 volunteers >60 years of age received intradermal trivalent inactivated influenza vaccine containing 15 or 21 microg of hemagglutinin per strain or intramuscular control vaccine. Intradermal vaccines used a novel microinjection system designed to ensure easy, convenient, consistent vaccination. The primary end points of the study were the strain-specific hemagglutination inhibition geometric mean titers (GMTs) noted 21 days after vaccination. Groups were compared using noninferiority and superiority analyses. RESULTS: For each strain, the GMTs noted in association with each intradermal vaccine were superior to those noted with the intramuscular control (adjusted P< .0001). Seroprotection rates, seroconversion rates, and mean titer increases were also superior for intradermally administered vaccine in all but one of the analyses undertaken. Systemic reactogenicity was comparable between routes. Local injection site reactions, particularly erythema but not pain, were more commonly associated with intradermal vaccination. CONCLUSIONS: For the first time, the intradermal vaccination route has been used to elicit immune responses significantly superior to those noted in association with the conventional intramuscular vaccination route. This was done using an easy-to-use, reliable microinjection system. This superior response is expected to enhance annual protection against influenza in this vulnerable population.

Children with bacterial meningitis presenting to the emergency department during the pneumococcal conjugate vaccine era.

Acad Emerg Med. 2008 Jun;15(6):522-8.
Nigrovic LE, Kuppermann N, Malley R; Bacterial Meningitis Study Group of the Pediatric Emergency Medicine Collaborative Research Committee of the American Academy of Pediatrics.

Princip: Epidemiologie bakteriální meningitidy u dětí v době plošného očkování se 7valentní konjugovanou pneumokokovou vakcínou (PCV7) není známá.
Cíl: Cílem bylo popsat epidemiologii bakteriální meningitidy u dětí na pohotovosti (ED) během rozšířeného očkování s vakcínou PCV7.
Metody: Autoři retrospektivně zhodnotili lékařské záznamy u všech dětí ve věku 1 měsíce až 19 let s bakteriální meningitidou, které navštívily pohotovost ve 20 pediatrických US centrech (2001-2004). Bakteriální meningitida byla definována jako pozitivní bakteriální kultura v mozkomíšní tekutině (CSF) nebo CSF pleocytóza (CRG s počtem leukocytů = 10 buněk/mm3) v souvislosti s buď pozitivním krevní kulturou, nebo s CSF latexovou aglutinací.
Výsledky: Celkem bylo hodnoceno 231 dětí s bakteriální meningitidou. Průměrný věk byl 0.6 let (IRQ = 0.2-4.2). Osm pacientů zemřelo (3% ze všech pacientů). Byly identifikovány tyto patogeny: Streptococcus pneumoniae (n = 77; 33.3%), Neisserie meningitidis (67; 29.0%), Streptococcus skupiny B (42; 18.2%), Escherichia coli (17; 7.4%), netypizovaný Haemophilus influenzae (10; 4.3%), ostatní Gram - negativní bacily (7; 3.0%), Listeria monocytogenes (5; 2.2%), Streptococcus skupiny A (5; 2.2%), a Moraxella catarrhalis (1; 0.4%). S. pneumoniae sérotypy byly stanovené u 37 ze 77 pacientů; z nich 62% byly nevakcinačního typu (včetně 19A).
Závěr: Ačkoli jsou tyto nákazy v současnosti v USA vzácné, bakteriální meningitidy stále patří ve značné míře k hlavním příčinám těchto onemocnění u malých dětí. I přes plošné očkování s vakcínou PCV7 v USA , zůstává S.pneumonia nejčastější příčinou bakteriální meningitidy u amerických dětí, způsobenou z asi poloviny nevakcinačními typy.

BACKGROUND: The epidemiology of bacterial meningitis in children in the era of widespread heptavalent conjugate pneumococcal vaccination (PCV7) is unknown. OBJECTIVES: The objective was to describe the epidemiology of bacterial meningitis in children presenting to the emergency department (ED) during the era of widespread PCV7 vaccination. METHODS: The authors retrospectively reviewed the medical records of all children aged 1 month to 19 years with bacterial meningitis who presented to the EDs of 20 U.S. pediatric centers (2001-2004). Bacterial meningitis was defined by a positive cerebrospinal fluid (CSF) culture for a bacterial pathogen or CSF pleocytosis (CSF white blood cell [WBC] count >or=10 cells/mm(3)) in association with either a positive blood culture or a CSF latex agglutination study. RESULTS: A total of 231 children with bacterial meningitis were identified. The median age was 0.6 years (interquartile range [IQR] = 0.2-4.2). Eight patients (3% of all patients) died. The following bacterial pathogens were identified: Streptococcus pneumoniae (n = 77; 33.3%), Neisseria meningitidis (67; 29.0%), Group B Streptococcus (42; 18.2%), Escherichia coli (17; 7.4%), nontypeable Haemophilus influenzae (10; 4.3%), other Gram-negative bacilli (7; 3.0%), Listeria monocytogenes (5; 2.2%), Group A Streptococcus (5; 2.2%), and Moraxella catarrhalis (1; 0.4%). S. pneumoniae serotypes were determined in 37 of 77 patients; of these, 62% were due to nonvaccine serotypes (including 19A). CONCLUSIONS: Although now a rare infectious disease in United States, bacterial meningitis still causes substantial morbidity in affected children. Despite the introduction of PCV7, S. pneumoniae remains the most common cause of bacterial meningitis in U.S. children, with approximately half of cases due to nonvaccine serotypes.

Safety and immunogenicity of CRM197-conjugated pneumococcal-meningococcal C combination vaccine (9vPnC-MnCC) whether given in two or three primary doses.

Vaccine. 2008 Aug 5;26(33):4178-86. Epub 2008 Jun 17
Sigurdardottir ST, Davidsdottir K, Arason VA, Jonsdottir O, Laudat F, Gruber WC, Jonsdottir I.

Tato randomizovaná studie srovnává bezpečnost a imunogenitu u dětí očkovaných s pneumokokovou-meningokokovou konjugovanou vakcínou ve dvou-dávkovém a tří-dávkovém schématu. Dětem (N=223) se podávala 9vPnC-MnCC (CRM197-konjugovaná pneumokoková vakcína sérotypů 1,4,5,6B,9V,14,18C,19F,23F a meningokoková C konjugovaná vakcína) ve 3 a 5 nebo ve 3, 4 a 5 měsících a booster s 9vPnC-MnCC nebo 23valetní polysacharidovou vakcínou (23vPPS) a CRM197-MnCC ve 12 měsících. Bezpečnost byla sledována a IgG se měřily ve 3, 6, 12 a 13 měsících u všech subjektů a sérová baktericidní aktivita (SBA) se stanovovala u poloviny subjektů. Vakcína 9vPnCC byla bezpečná a indukovala významné hladiny IgG vůči všem vakcinačním složkám. Tři dávky vyvolaly vyšší hladiny protilátek GMC (geometrické průměrné koncentrace) v 6 měsících vůči 7 z 9 pneumokokovým sérotypům. To bylo významnější pro 6B a 23F (p<0.001), neboť se objevilo nižší počet respondentů s hladinou >0,35 µg/ml (6B, 23F) a >0,5 µg/ml (6B). GMC protilátek zůstaly nižší po podání booster 9vPnC-MnCC u subjektů očkovaných ve dvou-dávkovém schématu, kromě hladin specifických vůči sérotypu 18C. Významná paměťová odpověď byla pozorována 1 týden po podání booster vakcíny 23vPPS. GMC IgG specifických vůči MnCC byly nižší po podání 2 dávek ale dosahovaly srovnatelné SBA. Tato studie ukázala, že 9vPnC-MnCC vakcína je bezpečná a vyvolává úspěšnou imunologickou paměť bez ohledu na dvou nebo tří-dávkovém schématu základního očkování.

This randomized trial compares safety and immunogenicity when vaccinating infants with a pneumococcal-meningococcal conjugate vaccine in two doses vs. three doses. Infants (N=223) received 9vPnC-MnCC (CRM197-conjugated pneumococcal serotypes 1, 4, 5, 6B, 9V, 14, 18C, 19F, 23F and meningococcal C polysaccharides) either at 3 and 5 or 3, 4 and 5 months and a booster with either 9vPnC-MnCC or 23-valent pneumococcal-polysaccharide vaccine (23vPPS) and CRM197-MnCC, at 12 months. Safety was monitored and IgG measured at 3, 6, 12 and 13 months in all subjects and serum bactericidal activity (SBA) in half. The 9vPnC-MnCC vaccine was safe and induced significant IgG to all components. Three doses induced higher antibody GMCs (geometric mean concentrations) at 6 months to seven of nine pneumococcal serotypes. This was most significant for 6B and 23F (p<0.001), that also showed lower rate of responders>0.35 (6B, 23F) and >0.5 microg/mL (6B). Antibody GMCs remained lower following 9vPnC-MnCC booster in subjects primed with two doses although only significant for serotype 18C. Significant memory responses were observed 1 week after the 23vPPS toddler dose. MnCC-IgG GMC was lower after two doses, however with comparable SBA. This study shows that the 9vPnC-MnCC vaccine is safe and induces successful immunological memory, whether given in two or three primary doses.

Predicted long-term persistence of pertussis antibodies in adolescents after an adolescent and adult formulation combined tetanus, diphtheria, and 5-component acellular pertussis vaccine, based on mathematical modeling and 5-year observed data.

Vaccine. 2008 Jul 23;26(31):3903-8. Epub 2008 Jun 2.
Bailleux F, Coudeville L, Kolenc-Saban A, Bevilacqua J, Barreto L, Andre P.

V klinické studii, byla adolescentům podána booster dávka se sníženou difterickou vakcinační složkou, s tetanickou složkou a sníženou 5složkovou vakcínou proti dávivému kašli (Adacel, Tdap). 5 let po očkování byly u takto očkovaných pozorované zvýšené hladiny protilátek vůči všem antigenům ve srovnání s hladinami protilátek před očkováním. Pozorované údaje byly aplikovány do několika matematických modelů navržených pro stanovení dalšího vývoje protilátek specifických vůči dávivému kašli. Lineární smíšený model zahrnující randomizační průsečík poskytl nejlepší fit pro pozorované údaje a navrhuje předpověď pro další vývoj. Předpovězeny časy potřebné k rozpadu protilátek do úrovně před očkováním byly 15,3 roky (9CI: 7,0-28,0) pro pertaktin, 11,0 let (5,7-18,9) pro fimbrie typu 2 a 3, 10,5 let (3,6-24,7) pro pertussový anatoxín a 9,5 let (4,2-24,6) pro filamentozní hemaglutinin. Minimálně 87% subjektů by mělo mít hladiny vyšší, než byly před očkováním (LOQ) pro každý pertussový antigen po dobu 10 let. Tyto výsledky podporují podávání booster dávky Tdap každých 10 let.

In a clinical trial, adolescents who had received a booster dose of reduced dose diphtheria-tetanus-5-component acellular pertussis vaccine (Adacel, Tdap) 5 years earlier maintained increased antibody concentrations to all antigens compared with pre-vaccination values. Observed data were applied to several mathematical models designed to predict further antibody decay for pertussis antigens. A linear mixed model including a random-intercept term provided the best fit for the observed data and was used for predictions. The predicted times for sufficient antibody decay to reach pre-vaccination levels were 15.3 years (95% CI: 7.0-28.0) for pertactin, 11.0 years (5.7-18.9) for fimbriae types 2 and 3, 10.5 years (3.6-24.7) for pertussis toxoid and 9.5 years (4.2-24.6) for filamentous hemagglutinin. For at least 87% of subjects, the 10-year predicted antibody concentration was higher than the limit of quantitation (LOQ) for each pertussis antigen measured. These results support Tdap booster doses every 10 years, following the current schedule for Td vaccination.

Poor immune responses to a birth dose of diphtheria, tetanus, and acellular pertussis vaccine.

J Pediatr. 2008 Sep;153(3):327-32. Epub 2008 Apr 28.
Halasa NB, O'Shea A, Shi JR, LaFleur BJ, Edwards KM.

Cíl: Zhodnotit bezpečnost a imunogenitu dodatečné dávky u novorozenců očkovaných proti tetanu, záškrtu a dávivému kašli (DTaP).
Uspořádání studie: 50 dětí ve věku 2-14 dní bylo randomizováno pro očkování s DTaP a HBV (experimentální skupina) nebo HBV (kontrolní skupina). Ve 2, 4, 6 a 17 měsících byly všechny děti v obou skupinách očkovány s DTaP. Údaje o bezpečnosti byly shromažďovány po podání každé dávky a séra se odebírala po narození, 6, 7, 17 a 18. měsíc. Imunitní odpověď vůči pertussovému anatoxinu, filamentóznímu hemaglutininu, pertaktinu a fimbriím se měřila metodou ELISA; odpověď vůči ostatním vakcínám byla hodnocena.
Výsledky: Mezi oběma skupinami nebyl zjištěn žádný rozdíl ve výskytu lokálních a systémových nežádoucích účinků; všechny vakcíny byly dobře snášeny. Srovnání s kontrolní skupinou, děti v experimentální skupině měly významně nižší geometrické průměrné hladiny protilátek specifické vůči pertussovému anatoxinu a pertaktinu stanovené v 6., 7. a 18. měsíci, specifické vůči fimbriím v 6., 7., 17. a 18. měsíci a specifické vůči FHA v 18. měsíci a specifické vůči záškrtu v 7. měsíci. Imunitní odpověď vůči všem ostatním antigenům byla srovnatelná.
Závěr: Podávání dodatečné dávky vakcíny DTaP po narození bylo bezpečné ale vedlo k významně nižší odpovědi vůči záškrtu a 3 ze 4 pertussovým antigenům vzhledem ke kontrolní skupině.

OBJECTIVES: To evaluate the safety and immunogenicity of an additional birth dose of diphtheria, tetanus, and acellular pertussis vaccine (DTaP). STUDY DESIGN: Fifty infants between 2 to 14 days of age were randomly assigned to receive either DTaP and hepatitis B vaccines (experimental) or hepatitis B alone (control) at birth. At 2, 4, 6, and 17 months of age, DTaP and routine vaccines were administered to both groups. Safety data were collected after each dose, and sera were obtained at birth, 6, 7, 17, and 18 months. Immune responses to pertussis toxin, filamentous hemagglutinin, pertactin, and fimbriae were measured by enzyme-linked immunosorbent assay; responses to other vaccines were assessed. RESULTS: No differences were seen between the 2 groups in either local or systemic reactions; all vaccines were well tolerated. Compared with the control group, infants in the experimental group demonstrated significantly lower geometric mean antibody concentrations for pertussis toxin and pertactin 6, 7, and 18 months, for fimbrae at 6, 7, 17, and 18 months, and for FHA at 18 months, and lower geometric mean antibody concentrations for diphtheria at 7 months. Immune responses to all other vaccine antigens were comparable. CONCLUSION: Administration of an additional dose of DTaP at birth was safe but was associated with a significantly lower response to diphtheria and 3 of 4 pertussis antigens compared with controls.

M.Petráš