Plané neštovice jsou primární infekcí způsobenou VZV virem, tj. virem Varicella zoster. Podobně jako spalničky patří mezi vysoce nakažlivé infekční onemocnění. Obvyklá inkubační doba bývá 14 až 16 dní.
Zhruba 24 až 36 hodin před výskytem první léze, tj. za 11 až 15 dní po kontaktu, se může objevit mírná bolest hlavy, středně vysoká horečka a únava. Prodromy (příznaky ohlašující příchod onemocnění) se u malých dětí obvykle nerozeznávají, zatímco u dětí starších 10 let jsou výraznější a u dospělých osob bývají dokonce většinou dosti závažné. Prodromální příznaky, které mohou 3 až 4 dny předcházet klinické příznaky, se projevují jako mrazení, horečka, malátnost, žaludeční potíže, někdy svědění až bolest v místě následného výsevu. Vyrážka, typická pro plané neštovice, se během několika hodin rozvine v charakteristicky svědivé pupeny, na kterých se vytvoří puchýřky vyplněné čirou tekutinou. Jednotlivé neštovičky se vyvíjejí od makul přes pupence a puchýřky, na kterých během 6-8 hodin vznikají krusty. Varicellová vyrážka se vyskytuje v postupných vlnách. Zpravidla se objevuje na hlavě a končetinách, v těžkých případech může být výsev generalizovaný. Ulcerované léze se mohou objevit i na orofaryngeální sliznici, sliznici horních cest dýchacích, očních víčkách, na rektální a vaginální sliznici. Akutní fáze onemocnění přetrvává obvykle 4 až 7 dní. Nové eflorescence (kožní projevy) se obvykle po 5. dni neobjeví a 6. den dochází u většiny eflorescencí ke vzniku krust. Většina vymizí do 20 dní.
Často může dojít ke vzniku sekundární bakteriální infekce způsobené zejména stafylokoky, které mohou vést ke vzniku erysipelu (růže), sepse (otrava krve), akutní hemoragické nefritidy (zánětlivé onemocnění ledvin) a vzácněji až kožní gangrény. K závažným komplikacím patří primární varicellová pneumonie nebo meningoencefalitida (zánět mozkových blan). Primární VZV infekce se u novorozenců nebo imunosuprimovaných osob může rozvinout v progresivní varicellu s postižením různých orgánů včetně CNS.
Rekurentní VZV infekce vede ke vzniku pásového oparu (herpes zoster). Může být aktivován lokálním postižením příslušného nervového ganglia u systémového onemocnění nebo při imunosupresivní terapii. Toto onemocnění nejčastěji postihuje osoby starší 50 let nebo osoby s těžkou imunodeficiencí.

Varicelová vakcína je určena zejména pro aktivní imunizaci dětí starších 9-12 měsíců a dospělých osob, které jsou k planým neštovicím vnímavé. Vzhledem k rostoucí závažnosti tohoto infekčního onemocnění u dospělých osob, doporučuje se očkovat takové osoby, které mohou být varicele vystaveny, jako např. zdravotnický personál, učitelé, rodiče malých dětí apod.

Očkování se doporučuje také osobám cestujícím do zahraničí, pokud jejich imunita není známá a předpokládá se pravděpodobný kontakt s infikovanými osobami.
V posledních letech se ověřila protektivní účinnost této imunizace vůči vzniku herpes zoster, a proto se doporučuje očkovat osoby starší 55 let, u nichž je riziko vzniku pásového oparu nejvyšší.

Očkování proti planým neštovicím se doporučuje jako postexpoziční profylaxi, a to nejpozději do 5 dní po expozici především u vnímavých osob (podle ACIP).

Dávkování:
Jedna dávka varicelové vakcíny má objem obvykle 0,5 ml. Primární imunizace je prováděna jednou dávkou ve věku od 12 měsíců do 12 let. V posledních letech některé státy přijaly rozhodnutí očkovat i malé děti dvěma dávkami v intervalu 1-3 měsíců, neboť jedna vakcinační dávka 20-30% očkovaných dětí nestačí. Dospělým a dětem starším 12 let se zpravidla doporučují 2 dávky podávané ve 4 až 8-týdenním intervalu. Očkování se neopakuje, dojde-li k promeškání termínu druhé dávky a tato dávka se podává hned, jak je to možné.

Boosterující (posilující) imunizaci nebyla dosud stanovena a je možné o tomto očkování uvažovat po zhruba 10 letech po provedení základního očkování, neboť klinické studie prokázaly minimálně desetiletou perzistenci získané imunity vůči planým neštovicím.

Způsob podání:
Vakcína se před použitím rozpustí ve vhodném rozpouštědle, které tvoří fyziologický roztok nebo jiný výrobcem dodávaný roztok. Po dokonalém rozpuštění vznikne čirý roztok fialové až červené barvy.
Vakcinační dávka se podává subkutánně do deltoidní oblasti. Jehla se přitom vpraví do kožního záhybu, do podkožní tkáně, vytvořeného stiskem kůže ukazovákem a palcem. Vakcína se nesmí aplikovat nitrožilně.
Živé atenuované viry se snadno inaktivují alkoholem a detergenty, a proto je nutné se vyhnout možnému styku vakcíny s těmito látkami. Před očkováním se musí dezinfekční činidla z kůže v místě vpichu odstranit.

A) Protektivní meze
Komerčně dostupné soupravy pro stanovení specifických protilátek vůči planým neštovicím, jako je ELISA, FIA (nepřímá imunofluerescence) a latexová aglutinace, se ukázaly jako ne příliš vhodné pro stanovení postvakcinačních protilátek. Jejich hlavním nedostatkem bývá nízká citlivost. Proto dnes je považována tzv. glykoproteinová ELISA (gpELISA) za nejvhodnější metodu [1-5]. Jako sérodetekční limit je považována hodnota 0,625 gpELISA U/ml. Sérokonverze po očkování je zajištěna při hodnotách vyšších než 1,25 gpELISA U/ml. Někdy bývá tento limit mylně považován za protektivní. Naopak protektivní hladinou protilátek jsou hodnoty vyšší než 5 gpELISA U/ml. Hldiny protilátek po očkování bývají zpravidla až 10krát nižší než hladiny protilátek vytvořených po prožití planých neštovic.
V některých studiích tyto poznatky nejsou zohledněny a považuje se za protektivní titr např. titr vyšší než 1:4 (latexová aglutinace). Zjištěné výsledky těchto studií mohou být zkreslené a nemusí stanovovat skutečně získanou ochranu. Ve většině případů vyjadřují míru imunitní odpovědi po očkování s touto vakcínou, tj. není určena séroprotekce po očkování ale pouze sérokonverze.
Některé studie využívají fluorescenční metodu stanovení protilátek navázaných na membránový antigen (FAMA), která využívá jako antigeny glykoproteidy virové obálky a bývá rovněž považována za velmi citlivou a titry vyšší než 1:4 jsou hodnoceny za protektivní.

B) Imunogenita a klinická účinnost
Sérokonverze po jediné vakcinační dávce podané dětem od 12 měsíců do 12 let dosahuje až 97%. Ale jen u 76% těchto dětí byly dosaženy hladiny protilátek větší než >5 gpELISA U/ml, tzn. hladiny byly vyšší než je protektivní mez. U dětí straších 13 let (stejně jako u dospělých) sérokonverze po podání jedné vakcinační dávky dosahuje téměř 78%. Sérokonverze se zvýší až na 99% po podání druhé vakcinační dávky. Obdobné výsledky byly zjištěny i u dalších studií [38-45], kdy protektivní sérokonverze při jednodávkovém schématu dosahovala po 6 týdnech po očkování 83-88% u dětí ve věku od 12 měsíců do 12 let, zatímco po dvoudávkovém schématu více než 99%. Protektivní sérokonverze byla definována séroprotektivní mezí vyšší nebo rovnu 5 gpELISA U/ml. Klinické studie navíc ukázaly, že stejného výsledku lze dosáhnout podáváním druhé dávky nejen v intervalu 3 měsíců ale i v intervalu 3-6 let.

První klinické studie zaměřené na určení efektivní koncentraci vakcinační dávky byly prováděné v Japonsku u zdravých dospělých osob a dětí [6-9]. U dětí očkovaných subkutánní dávkou 200 až 600 PFU byla dosažena více než 95,5% sérokonverze [10]. Při nízkokoncentračních dávkách (např. 43 PFU) je sérokonverze mnohem pomalejší [11]. Po 4 až 6 týdnech dochází u všech osob očkovaných nízko i vysokokoncentrační dávkou ke 100% sérokonverzi se zhruba shodnými průměrnými titry protilátek. Také reaktogenita vakcíny není těmito koncentracemi významně ovlivněna. Četnost varicelových puchýřků mírného charakteru se objevovala do 3%. Jiné studie [12,13], kde byla sledována účinnost vysokých koncentračních dávek, ukázaly, že dávky nižší než 500 PFU poskytují významně nižší hladiny protilátek na rozdíl od vakcinačních koncentrací 1125 až 3652 PFU. Vzhledem k odchylkám ve výrobě komerčních vakcín jsou tedy doporučovány koncentrace dávky vyšší než 1300 PFU.
Protektivní účinnost vakcíny byla sledována ve dvojitě slepé placebem kontrolované klinické studii [14]. U dětí imunizovaných placebem bylo během 29 měsíců po očkování pozorováno 25,5% případů planých neštovic, zatímco u dětí imunizovaných vakcínou, došlo ke vzniku planých neštovic jen ve 3% případů (očkovaných dávkou téměř 16000 PFU) nebo v 11,4% případů (očkovaných dávkou 1260 PFU). Navíc u očkovaných dětí byl průběh planých neštovic mnohem mírnější.
Po očkování byla dosažena dlouhodobá protekce (až 7 let) u téměř 77% dětí, které byly exponovány varicele v blízkém vysokorizikovém domácím prostředí [15,16]. Ve zbývajících případech byl klinický průběh "sekundární" infekce velmi mírný (méně než 50 lézí). Dokonce při vakcinačních dávkách s 1000 až 1625 PFU byla dosažena vyšší protekce, tj. až 88% [16].
Po imunizaci s dávkou 500 PFU je možné detekovat zvýšené hladiny specifických IgG protilátek a to zhruba po 1 měsíci. Titry IgG jsou závislé na velikosti dávky a věku očkované osoby [17-20]. V některých případech byly zjištěny titry IgG 10 až 30krát nižší než titry dosažené přirozenou infekcí. Ovšem hladiny IgG protilátek s časem rostou a mohou dosahovat stejných hodnot, jako po přirozené infekci [21,22]. U zhruba poloviny očkovaných dětí bývá kožní test průkazný nejprve po 4 dnech po imunizaci, tzn. 7 až 9 dní před možnou detekcí neutralizačních protilátek [23]. Tento závěr byl potvrzen i proliferací lymfocytů [24].
U zdravých dospělých osob a dětí starších 13 let očkování proti varicele vyvolává nižší hladiny protilátek než u mladších dětí. Přesto imunizace jednou dávkou zajistí více než 75% sérokonverzi [25-27]. Problém nastává s perzistencí protilátek, protože zhruba po 2 až 3 letech dochází k významné změně séropozitivity, které klesá až na 60%. Protilátková sérokonverze není totožná s protektivní sérokonverzí, která zahrnuje také získanou buněčnou imunitu, a proto dospělé osoby očkované jednou dávkou vakcíny nebyly dostatečně chráněny. Jiné klinické studie potvrdily, že podání dvou dávek v intervalu maximálně 3 měsíců [16,28] zajistí dosažení nejen vysoké protilátkové sérokonverze (více než 90%), ale také bylo prokázáno, že získaná buněčná imunita vůči vakcinačnímu viru byla shodná s imunitou po přirozené infekci vyvolanou divokým VZV virem [29].
Účinnost této imunizace byla ověřována u dospělých osob, které byly vystaveny VZV infekci v domácím kontaktu. Pouze ve 26% případů došlo ke vzniku sekundární infekci VZV s mnohem mírnějším průběhem, a proto lze říci, že očkování poskytuje minimálně 70% protekci vůči všem formám VZV infekce. Přestože je u dospělých osob obecně dosažen nižší stupeň sérokonverze i protekce vůči VZV infekci, očkování osob vnímavých k této infekci poskytuje ochranu vůči těžkým a komplikovaným klinickým průběhům všech VZV onemocnění.

Ze srovnání incidence herpes zoster u očkovaných dětí (18 ze 100.000 očkovaných osob) s incidencí HZ u dětí přirozeně infikovaných VZV virem (77/100.000) jednoznačně vyplývá protektivní účinnost očkování také vůči této rekurentní VZV infekci [30]. Navíc výsledky PCR analýz potvrzují, že ve většině případů bývá původcem HZ po očkování přítomnost nejen vakcinačního VZV viru ale i divokého viru u očkované osoby (viz. "Postvakcinační herpes zoster").
Klinické studie u dětí s akutní lymfocytickou leukémií potvrdily 2 až 3násobné snížení incidence herpes zoster u imunizovaných dětí vůči dětem neočkovaným [31,32].
Své uplatnění nachází očkování proti varicelle také u osob starších 40 let, u nichž zejména z důvodu oslabeného imunitního systému může častěji docházet ke vzniku rekurentní VZV infekci, která zpravidla vede ke vzniku pásového oparu. Bylo zjištěno, že u očkovaných dospělých osob se výskyt herpes zoster sníží až 8krát [33].
Důvody, proč četnost výskytu HZ infekce u očkovaných osob může být nižší, vycházejí pravděpodobně z toho, že se oslabený vakcinační virus není schopen snadno reaktivovat jako divoký virus, nebo vakcinační virus nemá tak vysokou schopnost latentně se usídlit v sensorických nervech tak, jak tomu nasvědčuje nižší incidence virémie a kožní infekce po očkování. Poslednímu tvrzení by odpovídalo zjištění, že u dětí, u nichž došlo po očkování ke vzniku kožních puchýřků, se později manifestoval HZ až 6krát více, na rozdíl od dětí bez postvakcinačních puchýřků, u nichž byl HZ prokázán jen zhruba ve 2% případů [32,34].
Pouze jeden případ HZ byl zaznamenán u očkovaných dospělých osob, což představuje incidenci zhruba 12,8 na 100.000 osob ročně. Ačkoli není znán přesný podíl HZ incidence u neočkovaných osob vzhledem k očkovaným, odhaduje se, že je mnohem vyšší u neočkovaných než u očkovaných. Navíc průběh HZ bývá u očkovaných osob mírnější a bez komplikací.
PCR testy potvrdily, že postvakcinační HZ se může objevit v průběhu 25 až 722 dní po očkování [52] a že může být způsoben jak vakcinačním tak divokým virem. Proto herpes zoster u očkovaných osob nemusí být vždy způsoben vakcinačním virem, což snižuje celkové počty postvakcinačních HZ.

Na základě dlouhodobého a masivních "celoplošného-regionálního" očkování proti planým neštovicím se odhaduje [35-37], že při 95% proočkovanosti dětské populace dosáhne jednodávkové schéma 80% vakcinační klinické účinnosti, zatímco dvoudávkové schéma až 93% účinnosti (zhruba o 66% se snižuje riziko reziduální vnímavosti vůči varicelle u populace očkované jednou dávkou). Při započtení dědičné imunity (zprostředkované mateřskými protilátkami, transplacentárním přenosem protilátek a snížením prevalence bacilonosičů) jednodávkové schéma očkování ochrání zhruba 83% dětí a až 96% dětí při dvoudávkovém schématu. Znamená to, že druhá dávka sníží riziko reziduálního onemocnění o téměř 80%.
Všechny výsledky a závěry studií, stejně jako národní doporučení vedou k jednomyslnému závěru, že je vhodné očkovat 2 dávkami proti planým neštovicím i děti mladší 12 let.

C) Perzistence
Většina klinických studií, které sledovaly perzistenci humorální, buněčné a protektivní imunity, nepřinesly konkrétní důkaz o jejím postupném ubývání. Vzhledem k tomu, že průměrné titry anti-VZV protilátek vytvořené po imunizaci bývají nižší než ty, které jsou získány po přirozené infekci, předpokládá se, že u imunizovaných osob dochází k posilování imunity díky subklinickým reinfekcím po expozici divokým nebo vakcinačním virem z okolí. Protože se ukázalo, že děti, které byly imunizovány vůči VZV infekci, si uchovaly humorální i buněčnou imunitu po 5 letech, lze předpokládat, že také subklinická reaktivace latentní VZV infekce může sloužit ke stimulaci imunity podobně jako externí virová expozice [46].
Dlouhodobé studie perzistence získané imunity vůči VZV infekci prováděné po 10 až 20 letech po očkování potvrzují její dlouhodobou setrvání u očkované osoby jak v humorální tak buněčné podobě [47-49].
Všechny výsledky těchto sledování naznačují, že humorální imunitní odpověď získaná očkováním v dětství je trvalejší než stejná odpověď u dospělých osob nebo leukemických dětí [50].
Výsledky amerických klinických studií, sledující dlouhodobou sérokonverzi u dospělých osob po 13 letech po očkování, ukázaly, že zhruba 60 až 90% procent osob si uchovalo humorální sérokonverzi [50,51]. Také incidence i závažnost planých neštovic se s časem nezvyšovala.
Výsledky z dosavadních klinických studií, v nichž byly všechny věkové skupiny sledovány maximálně po dobu 9 let, ukazují, že varicela se ročně objevila u <1% až 4,5% očkovaných osob v závislosti na koncentraci vakcinační dávky. Přirozená VZV infekce postihuje ročně 8,3% až 9,1%.
Očkování varicelovou vakcínou poskytuje obecně 70% až 90% protekci proti infekčnímu onemocnění a 95-100% ochranu vůči onemocnění s těžkým průběhem minimálně po dobu 7 až 9 let.
Studie sledující detekovatelnost specifických protilátek [53,55,56] po očkování vedly k závěru, že ještě po 10 letech tyto protilátky přetrvávají u více než 95% dětí očkovaných jednou dávkou vakcíny (pouze nad mezí detekovatelnosti, tj. >= 0,625 gpELISA U/ml). Naopak dvoudávkové schéma očkování uchovává tyto hladiny protilátek statisticky významně nad protektivní mezí (5 gpELISA U/ml) a to ještě po 9 letech. I když vyšší hodnoty sérokonverze přetrvávají více u dětí než u dospělých, ochranný účinek perzistuje rovněž u této věkové skupiny [54].

- Děti s akutním horečnatým onemocněním nesmí být očkovány minimálně do 2 týdnů po úplném vyléčení.
- Známé těžké alergické reakce na alespoň jednu ze složek vakcíny jsou kontraindikací pro očkování varicelovou vakcínou.
- U osob s aktivní neléčenou TBC, u pacientů s radioterapií nebo léčených ACTH, kostikosteroidy, alkylujícími činidly nebo antimetabolity, pacientů s leukémií, lymfomy či jinými neopláziemi, postihující kostní dřeň či lymfatický systém a u pacientů s prokázanou závažnou poruchou imunity, u nichž je celkový počet lymfocytů menší než 1200/mm3 (nebo % počet CD4 T-lymfocytů je >=25%.), nebo u nichž došlo k prokazatelné ztrátě buněčné imunity, je očkování proti varicele kontraindikováno.
- Pokud po imunizaci dojde ke vzniku komplikací, pak imunizace další dávkou téže vakcíny je kontraindikována do té doby, dokud nejsou vyjasněny příčiny této komplikace.
- Děti s progresivním neurologickým onemocněním by měly být vyloučeny z aktivní imunizace vůči planým neštovicím.
- Dočasnou kontraindikací pro očkování živou vakcínou je léčba nebo postexpoziční profylaxe imunoglobulíny, transfúze krve a podání plazmy po dobu minimálně 5 měsíců. Imunoglobulíny se doporučuje podávat minimálně po 3 týdnech po očkování, aby nedošlo k interferenci s protilátkami získanými po očkování.
- Dočasnou kontraindikací je také očkování jinými živými vakcínami nebo hyposensibilizace alergeny po dobu minimálně 4 týdnů.
- Těhotenství je kontraindikací pro očkování vůči planým neštovicím.

Výjimečně existuje možnost vzniku anafylaktického šoku a je vždy nutné postupovat tak, aby tato možnost byla eliminována.
Před očkováním se doporučuje zhodnotit zdravotní stav očkovaného dítěte nebo dospělé osoby. Je-li třeba, očkování se odloží do té doby, dokud zdravotní stav očkované osoby neumožní provést imunizaci.

Imunosuprimované osoby
Varicellová vakcína není určena k běžné imunizaci osob, které mají nějaké zhoubné onemocnění, včetně dyskrazie plazmatických buněk, leukémie, lymfom jakéhokoli typu a jiné zhoubní nádory působící na kostní dřeň nebo lymfatický systém.
V některých státech se může očkování provádět také u leukemických dětí (s akutní lymfoblastickou leukémií, ALL), které splňují následující ustanovení:
- musí být v úplné remisi minimálně 1 rok;
- v době očkování musí mít celkový počet periferních lymfocytů alespoň 1200 buněk na mm3 (podle ACIP 1999: 700 buněk/mm3);
- testy buněčné imunity (jako např. stimulace periferních krevních lymfocytů antigeny) jsou volitelné;
- antileukemická chemoterapie by měla být přerušena minimálně 1 týden před imunizací a 1 týden po ní. Toto platí pouze pro podávání první dávky vakcíny.
- léčba steroidy by neměla být prováděna minimálně 2 týdny po vakcinaci [1];
- vakcinace se provádí podáním 2 dávek v časovém intervalu 3 měsíců a doporučuje se získanou imunitní odpověď sérologicky ověřit;
- doporučuje se děti po očkování sledovat delší dobu z důvodu možného vzniku nežádoucích účinků. Dětem, u nichž se objeví více než 50 kožních lézí, by měl být perorálně podáván acyclovir, obvykle ve 4 denních dávkách o velikosti 900 mg/m2. Objeví-li se více než 200 kožních lézí, měl by být acyclovir aplikován intravenózně v obvyklé dávce pro léčbu varicely.
Jsou-li splněna tato kritéria, bylo potvrzeno, že očkování je protektivní bez zvýšeného výskytu nežádoucích účinků [2-7]. Většina běžných mírných nežádoucích účinků po očkování se objeví u zhruba 5% pacientů s ALL, jejichž chemoterapie byla zakončena před očkováním, a zhruba u 40% pacientů, u nichž chemoterapie byla pouze přerušena [4].
Vakcína by neměla být podávána osobám s primární nebo získanou imunodeficiencí (např. buněčná imunodeficience, hypogamaglobulinemie, dysgamaglobulinemie apod.) a osobám s rodinou anamnézou vrozené nebo dědičné imunodeficience. Podobně není vhodné očkovat ani osoby s imunosupresivní léčbou, vyjma pacientů s ALL, protože u nich po podání imunosupresivních dávek kortikosteroidů může očkování živou oslabenou vakcínou vést až k velmi extenzivnímu onemocnění planými neštovicemi s diseminovanou formou [1]. Tato kontraindikace neplatí pro pacienty, kterým je aplikována substituční kortikosteroidní léčba.

Většina běžných mírných nežádoucích účinků po očkování se objeví u zhruba 5% pacientů s ALL, jejichž chemoterapie byla zakončena před očkováním, a zhruba u 40% pacientů, u nichž chemoterapie byla pouze přerušena.

Osoby s HIV infekcí
Přestože očkování proti VZV infekci není obecně doporučováno osobám s buněčnou imunodeficiencí, poslední studie ukázaly, že je možné očkovat děti postižené HIV infekcí. V jedné klinické studii byly asymptomatickým a mírně symptomatickým HIV pozitivním dětem (CDC třídy N1 nebo A1, věkově specifický počet CD4+ T lymfocytů musí být vyšší než 25% a dokonce podle ACIP 2006 vyšší než 15%) [8,18] podávány dvě dávky vakcíny, které poskytly dostatečnou specifickou imunitu [9]. Toto očkování se doporučuje pouze vhodným dětem, která splňují stejná kritéria jako u imunosuprimovaných osob. Druhá dávka se podává po 3 měsících.

Osoby s léčbou steroidy
Přestože nejsou dostupné žádné publikované výsledky, týkající se bezpečnosti očkování dětí s léčbou inhalačně aplikovaných steroidů, je mnoho odborníků, kteří se na základě svých klinických zkušeností shodují v názoru, že toto očkování je bezpečné. Vnímavé děti, které jsou za jistých podmínek (např. astma) systémově léčeny steroidy a nemají jiné imunitní onemocnění, mohou být očkovány, pokud se jim podává prednison či jiný jeho ekvivalent v dávce menší než 2 mg/kg nebo celkem méně než 20 mg/den [10-13]. U těchto dětí by se po 6 týdnech měla provést sérologická kontrola stavu protilátek a v případě nízké či žádné sérokonverze toto očkování opakovat. Někteří odborníci doporučují steroidní léčby přerušit na 2 až 3 týdny po očkování, pokud je to možné.
V jedné klinické studii provedené v Japonsku, která byla zaměřena na bezpečnost podávání vakcíny dětem s nefrózou léčených steroidy [10], nebyly zaznamenány žádné závažné nežádoucí účinky ani u dětí, u nichž léčba steroidy nebyla přerušena. Přesto obecné ustanovení doporučuje tuto léčbu přerušit alespoň na dobu 1 až 2 týdnů po očkování.
Děti, které jsou léčeny vysokými dávkami steroidů (> 2 mg/kg prednisonu) po dobu delší než 2 týdny, mohou být imunizovány nejdříve 3 měsíce po ukončení nebo přerušení této léčby tak, jak se obecně doporučuje u očkování živými oslabenými vakcínami [14]. Podle některých odborníků je možné tento interval zkrátit již na jeden měsíc.

Osoby s léčbou krevními deriváty, plazmou nebo imunoglobulíny
Vzhledem k možné inhibici imunitní odpovědi na varicellovou vakcínu pasivně získanými protilátkami, doporučuje se očkovat minimálně po 5 měsících od podání krevních derivátů [14], kromě červených krvinek.
Imunoglobulíny či hyperimunní sérum (VZIG) by se neměly podávat minimálně 3 týdny po očkování proti planým neštovicím. Navíc všechny osoby by měly být revakcinovány po 5 měsících nebo by jejich imunitní stav měl být po 6 měsících překontrolován.

Osoby s léčbou salicyláty
Přestože nebyl zaznamenán zvýšený počet nežádoucích účinků po očkování proti varicelle u osob léčených salicyláty, výrobci doporučují, aby pacienti po očkování nepřijímaly salicyláty minimálně po dobu 6 týdnů z důvodu souvislostí mezi používáním aspirinu a Reyeovým syndromem po varicelle [11].

Přenos vakcinačního viru
Dojde-li k velmi vzácnému přenosu vakcinačního viru na zdravé vnímavé osoby, onemocnění probíhá vždy mírně nebo subklinicky [15-17]. Navíc tento přenos je pozorován v domácím kontaktu až pětkrát méně než v případě přenosu divokého VZV viru [15]. K tomuto přenosu dochází zejména tehdy, vniknou-li po očkování u imunizované osoby několik postvakcinačních puchýřků (zhruba 30 puchýřků). Sekundární přenos vakcinačního viru byl zaznamenán pouze v jednom případě, což naznačuje, že vakcinační virus má omezenou přenosovou schopnost [15]. Tyto závěry potvrzují dostatečnou oslabenost vakcinačního viru kmene Oka.
Vyšší riziko transmise vakcinačního viru je pozorováno u leukemických dětí s varicelovou vyrážkou po očkování. V jedné studii bylo vakcinačním virem infikováno až 17% sourozenců očkovaných leukemických dětí [15].
Poslední výzkumy však naznačují, že tento přenos je velmi vzácný, neboť podle výsledků PCR analýz se ukazuje, že z 15 miliónů podaných dávek byl přenesený vakcinační virus identifikován pouze u třech osob [9].
Podle doporučení jednoho z výrobců vakcíny proti planým neštovicím by se měly vnímavé osoby vyvartovat blízkému kontaktu s očkovanou osobou po dobu maximálně 6 týdnů v případě, je-li to možné. Mezi tyto vnímavé osoby patří imunosuprimovaní pacienti, těhotné ženy bez prokazatelné ochrany (vytvořené po předešlém prožití planých neštovic nebo očkování) a novorozenci matek bez prokazatelné ochrany vůči planým neštovicím.

U osob léčených kortikosteroidy nebo imunosupresivními látkami, může být imunitní odpověď snížena nebo pochybná; z tohoto důvodu se vakcinace u těchto osob může odložit až na dobu 3 měsíců po ukončení léčby imunosupresivními látkami. Živé atenuované vakcíny proti planým neštovicím se podávají minimálně s pětiměsíčním časovým odstupem po podání imunoglobulínu. Naopak imunoglobulíny se podávají minimálně po 2 týdnech po očkování varicelovou vakcínou. Tím se zabrání možné interferenci pasivně získaných protilátek se živými viry, které mohou být takto neutralizovány, aniž by mohly stimulovat imunitní systém očkované osoby. Toto pravidlo platí pro všechny přípravky obsahující imunoglobulíny (krev, plazma, krevní deriváty apod.).
Varicelovou vakcínu lze podávat simultánně s jinými očkovacími látkami zejména v těch případech, kdy je to nevyhnutelné. Obecně se doporučuje zachovávat minimálně čtyřtýdenní odstup od jiného očkování. Je třeba mít na paměti, že toto simultánní očkování nemusí vždy zajistit 100% ochranu vůči některé z očkovacích látek nebo vakcinačních složek. Očkovací látky se vždy podávají jinou injekční stříkačkou s jinou injekční jehlou do odlišného místa vpichu.
Vakcína nesmí být míchána s jinými léky nebo vakcínami v jedné injekční stříkačce.

Varicelová vakcína se nedoporučuje podávat během těhotenství a laktace. V době těhotenství se toto očkování nedoporučuje, neboť existují reálná rizika pro plod. Dojde-li u očkovaných žen k otěhotnění během prvního prvního měsíce (podle doporučení výrobce během prvních 3 měsíců) po očkování, interupce není jednoznačně indikována a konečné rozhodnutí o případném přerušení těhotenství závisí na těhotné ženě a jejím lékaři. Přestože nebyl prokázán negativní vliv tohoto očkování na matku a její dítě během laktace, očkování se běžně neprovádí, neboť by mohlo dojít k průniku vakcinačních virů do mateřského mléka.

Protože existuje zpravidla jen malé riziko pro plod při infekci divokým VZV virem a virulence atenuovaného vakcinačního viru je mnohem nižší než divokého viru, riziko pro plod, pokud existuje, by mělo být také nižší. Proto ve většině případů očkování v těhotenství nebo očkování během kratší doby než jeden měsíc před těhotenstvím není důvodem pro ukončení těhotenství.
Není známo, zda je vakcinační VZV virus vylučován mateřským mlékem, a zda může kojením infikovat novorozence.

Přehled nežádoucích účinků po očkování bez ohledu na použitý typ komerční vakcíny a charakter vakcíny. Tyto údaje jsou pouze orientační a mohou se pro konkrétní vakcínu lišit.

Lyofilizované varicelové vakcíny mají obvykle dobu použitelnosti až 24 měsíců, jsou-li skladovány v lednici v neporušeném obalu při teplotě od +2°C do +8°C. Po uplynutí doby použitelnosti uvedené na obalu se vakcína nesmí používat. Je-li vakcína rozpuštěna ve vhodném roztoku, měla by být spotřebována okamžitě nejdéle do 5 až 8 hodin (podle typu vakcíny), je-li skladována v lednici při teplotě od +2°C do +8°C.
Rozpouštědlo se skladuje při lednicové teplotě od +2°C do +8°C a může mít dobu použitelnosti delší než je doba použitelnosti lyofilizované vakcíny. Vakcínu i rozpouštědlo je nutné chránit před světlem.