Živou vakcínu (OPV) tvoří oslabené polioviry, které se získávají obvykle adaptací a pomnožením na tkáňových kulturách buněk opičích ledvin, zatímco inaktivovaná vakcína (IPV) obsahuje tyto viry pomnožené obvykle na VERO buňkách, které se usmrtí čili inaktivují nejčastěji formaldehydem. Oba druhy vakcín obsahují všechny tři typy poliovirů: typ 1, typ 2 a typ 3 (dnes se používají takto formulované trivalentní vakcíny, na počátku očkování s těmtito vakcínami se používaly i monovalentní či divalentní vakcíny).

Koncentrace v jedné dávce živé vakcíny OPV (obvykle 0,1 ml nebo 2 kapky) je závislá na zvyklostech v dané zemi, kde se vakcína používá. Přesto vždy platí, že vakcinační dávka převyšuje 10-50 krát infikující dávku, což zajistí případné ztráty vyplivnutím nebo zvracením, nebo překoná eventuelní virové interference ve střevě. V jedné vakcinační dávce je minimálně 1.000.000 TCID50 typu 1 (kmen: LS-c, 2ab), 100.000 typu 2 (kmen: P712, Ch, 2ab) a 300.000 typu 3 (kmen: Leon 12a,b).

V jedné dávce inaktivované vakcíny IPV (0,5 ml) je minimálně 5.000.000 TCID50 každého typu polioviru. Vakcinační kmeny v inaktivované IPV vakcíně jsou Mahoney (typ 1), MEF-I (typ 2) a Saukett (typ 3). Ve Švédsku kmen sérotypu 1 byl nahrazen kmenem Bruneders. Původní inaktivovaná vakcína obsahovala 20, 2 a 4 D antigenové jednotky polioviru sérotypu 1, 2 a 3. Tyto antigenové jednotky korelujíc s klinickou účinností ověřovanou na kuřatech nebo krysách. Od roku 1978 se kvantitativní složení vakcíny změnilo a všechny vakcinační složky byly zvýšeny. Současné vakcíny zpravidla obsahují 40, 8 a 32 D antigenových jednotek sérotypů 1, 2 a 3 (to platí jak pro monvakcíny nebo kombinované vakcíny).

OPV i IPV vakcína se používá pro aktivní imunizaci dětí ve věku od 3 měsíců do 13 let proti dětské přenosné obrně. Někdy se toto očkování doporučuje také dospělým osobám, které cestují do oblastí s vysokým výskytem tohoto onemocnění.
OPV vakcína byla u nás určena do konce roku 2006 zejména pro celoplošné očkování, zatímco IPV vakcína se používala pro imunizaci těch osob, u kterých je podávání živé atenuované OPV vakcíny kontraindikováno. Další indikací pro IPV vakcínu je očkování osob s chronickými nebo často se opakujícími průjmy, u nichž se OPV imunizace dlouhodobě odkládala.
Nově bylo zavedeno používání IPV v českém očkovacím kaledáři od počátku roku 2007 a tato vakcína nahradila používání vakcíny OPV, která se od tohoto roku používá jen pro doočkování ročníků, u nichž bylo zahájeno očkování s touto vakcínou (předpoklad jsou 2 roky).

Očkování s vakcínou IPV (eIPV)
Dávkování:
Základní očkování proti dětské přenosné obrně se provádí s kombinovanou vakcínou společně s očkováním proti tetanu, záškrtu, dávivému kašli, hemofilovým nákazám typu b a virové hepatitidě typu B.
Primární imunizace: 4 dávky v následujících časových intervalech:
- první dávka: od započatého třináctého týdne po narození dítěte (ne dříve než dojde ke zhojení postvakcinační reakce po očkování proti tuberkulóze
- druhá dávka: minimálně 1 měsíc po podání 2. dávky
- třetí dávka: minimálně 1 měsíc po podání 3. dávky
- čtvrtá dávka: minimálně po 6 měsících po podání 3. dávky (nejpozději však do 18. měsíce věku)
- další posilující očkování (5.dávka) se provádí s monovakcínou v 11. roce (tj. po dovršení 10. roku a před završením 11. roku)
Podle doporučení výrobce monovakcíny (Imovax polio) by se měly všechny osoby podstoupit posilující očkování každých 10 let po ukončeném základním očkování (4 dávky) a podané jedné posilující dávky. Mimo to se doporučuje očkovat proti dětské přenosné obrně všechny dospělé osoby, u který existuje riziko expozice této nákazy a osoba byla očkována proti poliomyelitidě v dětství.

Alternativní očkování pro HBsAg pozitivních matek
V případě, že se jedná o novorozence HBsAg pozotovních matek, pak se do 24 hodin po narození očkují monovakcínou proti virové hepatitidě typu B. Dále následuje alternativní schéma k očkování se šestivalentní vakcínou:
- první dávka: v 6. týdnu věku
- druhá dávka: v 10. týdnu věku
- třetí dávka: ve 14. týdnu věku
- čtvrtá dávka: minimálně po 6 měsících po podání 3. dávky (nejpozději však do 18. měsíce věku)
Další očkování (posilující) se provádí již podle předešlého postupu.

Očkování s monovakcínou IPV v případě doočkování nebo očkování dospělých osob:
Primární imunizace IPV vakcínou se provádí u dětí starších 2 měsíců, podáním 3 dávek v 1-2 měsíčním intervalu.
Boosterující (posilující) imunizaci tvoří pouze jediná dávka, aplikovaná po 12 měsících po ukončení primovakcinace.

Očkování s vakcínou OPV
Dávkování:
Týká se jen přechodně těch dětí, u kterých bylo toto očkování nebylo dokončeno před platností nové vyhlášky.
Jedna dávka OPV vakcíny má objem 0,1 ml, které standardně představují 2 kapky. Primární imunizace je prováděna 2 dávkami ve věku od 2 měsíců podaných ve dvouměsíčním intervalu. U nás se toto očkování provádí kampaňovitě, kdy první dávka se podává v březnu všem dětem, které se narodily v předešlém roce nebo které v tomto období dosáhly věku 2 měsíců (tj. ve věku od 2 měsíců do 14,5 měsíce), a druhá dávka se podává v květnu.
Boosterující (posilující) imunizaci tvoří celkem 3 dávky, přičemž první dvě se aplikují o 12 měsíců později podobným způsobem jako primovakcinace, tj. kampaňovitě v březnu a květnu. Poslední 5. dávkou se očkují děti ve věku 11 let nově s vakcínou IPV.

Způsob podání:
OPV vakcína se podává výhradně perorálně. Vzhledem k tomu, že na chuť je hořká, je možné ji podávat s nápoji nebo s různými jídly, za předpokladu, že nápoj nebo jídlo neobsahuje žádné konzervační látky nebo jiná inaktivující činidla, které by mohly vakcínu znehodnotit. Vakcínu lze vykapat přímo do úst nebo na lžičku, či ji podávat v kombinaci s cukrem, sirupem, mlékem nebo chlebem.

A) Protektivní meze
Na základě mnohaletých klinických zkušeností bylo potvrzeno, že osoby, které si vyvolají vůči danému typu polioviru typově specifické neutralizační sérové protilátky, jsou vůči dětské přenosné obrně chráněny.

Hlavním a nejčastěji požívaným kritériem získané imunity vůči dětské přenosné obrně jsou sérové neutralizační protilátky. Jejich stanovení se provádí na základě stanovení schopnosti séra neutralizovat infekčnost každého ze tří typů polioviru na buněčné kultuře. Hladina neutralizačních protilátek se vyjadřuje jako titr, což je reciproční hodnota nejnižšího ředění, kdy protilátky jsou ještě detekovatelné (např. ředění protilátek 1:8 se vyjadřuje jako titr 8). Další metody jsou stanovení sekretorických protilátek ve výkalech, sekrecích, mateřském mléku apod.; stanovení přítomnosti polioviru ve stolici nebo výtěru z krku po expozici divokým neb vakcinačním virem; nebo epidemilogické metoda sledování paralytického onemocnění u očkovaných a neočkovaných osob.

Zkoušky na buněčných kulturách patří mezi zkoušky nejnáročnější než jsou jiné metody vycházející z měření vazby protilátka-antigen (jako je aglutinační zkouška, imunitní srážení a ELISA. Poslední zmiňovaná metoda (ELISA) však byla vyhodnocena jako nejméně vhodná, neboť poskytuje informace nejen o neutralizačních ale i o další protilátkách (které nejsou neutralizační), a výsledky pak nelze správně interpretovat.

Nebyla však jednoznačně stanovena protektivní mez těchto typově specifických protilátek. Na zvířecím modelu bylo ukázáno, že průměrné hladiny protilátek (v titru vyšším než 20) vzniká protekce vůči klinickému onemocnění, ale to nelze porovnávat s přirozenými situacemi, kdy se čelendžuje divokým nebo vakcinačním kmenem [1].

Studie v 50. letech minulého století prokázaly, že osoby s nízkým titrem sérových protilátek mohou být opětovně nakaženy. U 237 přirozeně imunních osob s titry neutralizačních protilátek <= 40, které byly exponovány divokým virem v domácím kontaktu, došlo v 98% případech reinfekci a jejich titry stouply více než čtyřnásobně [2].
Naopak u 36 osob s neutralizačními protilátkami v titru >= 80 došlo k reinfekci jen u 33%. V jedné japonské studii bylo sledováno 67 dětí po dobu 5 let po očkování s vakcínou OPV. U 19 dětí byly zjištěny protilátky specifické vůči polioviru typu 1 v titr <= 8 a u 18 z nich došlo k reinfekci zjištěné na základě vylučování viru ve stolici [3].

Podobná zjištění byla ještě mnohokrát potvrzena [4,5,6] a ukázala, že nízké hladiny sérových protilátek jsou nedostatečná pro získání požadované protekce, ale jsou dostatečná pro případný rozvoj klinického onemocnění. Nicméně takto imunizované osoby mohou být opětovně nakaženy a mohou být zdrojem nákazy pro osoby, které v minulosti nebyly očkovány.
Jako lokální bariéru představují i sekretorické IgA protilátky. Jaká je jejich protektivní mez však není dosud známé stejně jako vztah mezi sérovými a sekretorickými protilátkami. Platí však, že děti u nichž nejsou hadiny sérových protilátek detekovatelné, mohou být vůči polioviru rezistentní, pokud hladiny sekretorických IgA protilátek jsou dostatečně vysoké [7].

Podle konceptu "zvýšené imunologické reaktivity" navrženého Salkem a dále rozpracované [8], se předpokládá, že dojde-li k poklesu neutralizačních protilátek pod detekovatelnou hladinu, imunologická paměť perzistuje ireverzibilně, a proto restimulace očkováním nebo reinfekcí vede k velmi rychlému nárůstu vysokých titrů protilátek. Takováto druhá imunitní odpověď je již více než dostatečná k ochraně před vznikem paralytického onemocnění.

Aby bylo možné hodnotit imunitní odpověď po očkování, je třeba provádět stanovení sérových protilátek před imunizací (obvykle v den očkování) a 30 dní po podání vakcíny. Sérokonverze je definována jako čtyřnásobný nárůst neutralizačních protilátek. Během prvních několika měsíců po narození bývají hladiny cirkulujících IgG protilátek získané od matky relativně vysoké. Vzhledem k tomu, že neexistují žádné techniky, které by uměly od sebe odlišit pasivní protilátky od protilátek získaných imunizací, doporučuje se porovnávat neutralizační protilátky v sérech po očkování s protilátkami stanovenými ze žilní nebo pupečníkové krve před očkováním. Na základě odhadu poločasu rozpadu (zhruba 30 dní: od 21-45 dní) lze odhadnout hladiny pasivních protilátek [9]. Pokud titry neutralizačních sérových protilátek po očkování jsou čtyřnásobně vyšší než titry pasivních protilátek, lze předpokládat, že novorozenec si vytvořil dostatečně kvalitní imunitní odpověď po imunizaci.

Jako nejnižší titry neutralizačních sérových protilátek pro dosažení sérokonverze (nikoli séroprotekce) byla hodnocena ředění 1:4, nejčastěji se však aplikují ředění 1:5 a okrajově i ředění 1:8. Titry 4, 5 nebo 8 jsou používány jako limity pro vyjádření sérokonverze dosažené po imunizaci vůči poliomyelitidě a platí vždy pro daný typ (1, 2 a 3). Podle některých publikací a doporučení [10] bývá jako "séropozitivní" mez považován výhradně titr neutralizačních protilátek 8 (tj. ředění 1:8).

Séropozitivita vůči polioviru daného sérotypu: titry sérový neutralizačních protilátek >= 4-8 (ojediněle byly hodnoceny i titry >=2)
Séroprotektivita vůči klinicky signifikantní OPV nákaze: 4násobný nárůst titrů sérový neutralizačních protilátek; přesná hladiny nebyla dosud stanovena; někdy se rovněž uvádí i titr >= 32
Hyperimunní odpověď a spolehlivá protekce: na základě všech údajů by bylo možné tuto hladinu definovat jako titr >=100

B) Imunogenita a klinická účinnost
OPV
Podle požadavků SZO z roku 1990, měla být koncentrace vakcinačních poliovirů v živé perorální vakcíně ve velikosti infekční dávky stanovené na buněčné kultuře. Dříve však byla dlouhá léta doporučována SZO koncentrace vyšší než 10*6, 10*5 a 10*5,5 TCID50 pro dané polioviry typu 1, 2 a 3. V roce 1986 se v Americe začalo používat koncentrace vakcinačního sérotypu 3 v koncentraci 10*5,8 TCID50 [11], neboť Brazílii studie ukázala zlepšenou imunogenitu vakcíny, s vyšší koncentrací vakcinačního polioviru sérotypu 3 [12]. Proto bylo v Americe dále používaná vakcína s koncentracemi 10*6, 10*5 a 10*5,8 pro jednotlivé vakcinační polioviry sérotypu 1, 2 a 3 (EPI 1991).
Během 70. let minulého století byla zjištěna méně optimální odpověď na trivalentní OPV vakcínu v rozvojových zemích, zejména vůči sérotypům 1 a 3 [13,14,15]. V rozvojových zemích bylo provedeno sledování proočkovanosti populace po 25 let vůči dětské přenosné obrně [16].
Po podání 3 dávek trivalentní OPV vakcíny byla zjištěna poměrně vysoká variabilita procentuální sérokonverze u dětí: pro sérotyp 1: 73% sérokonverze (v rozmezí 36-99%), pro sérotyp 2: 90% sérokonverze (v rozmezí 71-100%) a pro sérotyp 3: 70% sérokonverze (v rozmezí 40-99%). Séropozitivita a/nebo sérokonverze byly nejnižší pro poliovirus sérotypu 3. Příčina nebyla vždy zcela zřejmá. Dostupná data naznačují, že vakcinační virus sérotypu 2 a střevní patogeny často interferují s imunitní odpovědí vůči sérotypům 1 a 3, která však někdy může být částečně překryta modifikovanou absolutní a relativní dávkou jednotlivých vakcinačních poliovirů různých všech tří sérotypů [12].
Vliv má pravděpodobně i interval mezi podávanými dávkami vakcíny vzhledem k prodlouženému vylučovaní vakcinačního viru a tedy možné interference další podané dávky s imunitní odpovědí při pokračující intestinální infekci. Je známé, že sérotyp 2 vytváří častěji virémii než zbývající dva polioviry a navíc sérotyp 3 bývá zpravidla delší dobu vylučován.
Oba typy vakcín IPV i OPV vyvolávají slizniční imunitu gastrointestinálního traktu, ale slizniční imunita vyvolaná OPV je vyšší [31,32]. Pouze v jedné studii bylo dokázáno, že podání jedné dodatečné dávky OPV vedlo po očkování se dvěma dávkami IPV ke zvýšení intestinální imunity.
Celoplošné očkování s vakcínou OPV potvrdilo vliv na neočkovanou populaci [25] - tj. toto očkování působilo nepřímo a vyvolalo sérokonverzi u 62-77% dětí (v závislosti na sérotypu) ve věku 24-35 měsíců v jedné kanadské provincii, jejichž titry vůči všem třem sérotypů polioviru byly >= 8.

IPV
Vakcinační kmeny v inaktivované IPV vakcíně byly Mahoney (typ l), MEF-I (typ 2) a Saukett (typ 3). Stejné kmeny se používají k výrobě až dodnes vyjma Švédska, kde kmen pro sérotyp 1 byl nahrazen kmenem Bruneders [17].
V 60. letech, odkdy byla tato inaktivovaná vakcína používána, se objevovala u očkovanců paralytická onemocnění. Epidemiologická a laboratorní šetření odhalila, že v několika výrobních šaržích byl přítomen aktivní virus. Proto byla opravena technologie výroby a zavedeny další zkoušky prokazující dokonalou inaktivaci vakcinačních poliovirů.
IPV je standardizována pomocí tzv. jednotek D antigenu. Tento antigen je měřen in vitro pomocí ELISA nebo dvojitou imunodifúzní zkouškou. Tyto testy jsou korelovány k in vivo systému, obvykle na krysách nebo kuřatech [18]. Původní IPV vakcína obsahovala 20, 2 a 4 D antigenové jednotky polioviru sérotypu 1, 2 a 3. V roce 1978 byla v holandském institutu zavedena nová technika využívající buňky na mikronosičích, což umožnilo zvýšit produkci více účinné IPV vakcíny, která obsahuje 40, 8 a 32 D antigenových jednotek sérotypů 1, 2 a 3 [19]. Tato vakcína je známá jako IPV vakcína se zvýšenou účinností (eIPV).
Původní studie v Burkina Faso, Finsku, Mali a Švédsku ukázaly, že eIPV je schopna vyvolat séropozitivitu vyšší než 90% pro všechny tři sérotypy polioviru a to již po podání jedné dávky a 100% séropozitivitu po podání 2 dávek [20]. Studie [21,22,23] ukázaly, že tato vakcína poskytuje dobrou imunitní odpověď vůči polioviru typu 1 i 3, je-li interval mezi dvě dávkami 4 nebo 8 týdnů. Imunitní odpověď reprezentovaná neutralizačními protilátkami vůči sérotypu 2 byla lepší při intervalu mezi dvěma dávkami 8 týdnů. Je-li toto očkování zahájeno u dětí starších 8 týdnů je imunitní vyšší než v případě zahájení ve věku 6 týdnů a je jen málo údajů o tom, je-li zahájeno toto očkování dříve než v 6 týdnech. Snížení imunitní odpovědi v tomto věku může souviset s interferencí pasivních mateřských protilátek s polio antigeny [24].
Ve čtyřech studií bylo potvrzeno, že podání již prvních 2 dávek IPV vyvolá "protektivní" protilátky (titry >=4) vůči všem třem sérotypům poliovirů u více než 90% [26,27,29,30]. V jedné studii se ukázalo, že séroprevalence vůči sérotypu 3 byla nižší a dosahovala 71% u těch, kteří byli imunizováni s vakcínou IPV vyráběnou na MRC-5 buňkách (vakcína Poliovax) [28]. Naopak všechny studie prováděné s IPV vakcínami vyráběnými na Vero buňkách prokázaly přítomnost detekovatelných protilátek u více než 94% očkovaných osob.
Účinnost (imunogenita) všech tří vakcinačních antigenů eIPV není ovlivněna dalšími vakcínami ve směsných (kombinovaných) vakcínách, např. při kombinaci s DT, Td, DTaP, DTP, DTP-Hiv a DTaP-Hib-HB.

C) Perzistence
OPV
Přetrvávání imunity je nejlepší stanovovat z dlouhodobých prospektivních studií u dětí, které byly očkovány s vakcínou známé účinnosti.
Jedna studie v USA provedena u 57 dětí očkovaných 3 dávkami trivalentní OPV vakcíny v roce 1968, které měly titry >=10 pro všechny tři sérotypy po očkování. Po 5 letech byly v odebraném séru zjištěny titry protilátek >=2 u 98% dětí pro sérotyp 1, u 98% pro typ 2 a u 84% pro typ 3. Jiná skupina 58 dětí, která bylo očkována 4 dávkami trivalentní OPV vakcíny a rovněž měla titry po očkování >=10 (vůči všem třem sérotypům), si uchovala titry >=2 po pěti letech po očkování v 98% případů vůči sérotypu 1, v 98% vůči typu 2 a v 87% vůči typu 3 [33].
U 276 italských dětí očkovaných 3 dávkami trivalentní OPV vakcíny byly hladiny neutralizačních protilátek >= 4 vůči polioviru sérotypu 1 a 2 ještě po 4 letech; pouze u 84% a 75% byly titry >=4 vůči typu 3 po 2 a po 4 letech po očkování [34].
Japonská studie vedla k závěru, že po 5 letech po očkování 2 dávkami trivalentní vakcíny OPV (ve 3. a 6. měsíci) dochází k postupnému poklesu hladin neutralizačních protilátek vůči sérotypům 1 a 2, zatímco tento pokles je statisticky významně rychlejší vůči sérotypu 3 [35]. Ke stejným závěrům tato studie došla i v případě, že po 5 letech po základním očkování se dvěma dávkami byl podán další booster a pak každoročně po dobu 4 let byly sledovány hladiny protilátek.
Sérologické přehledy po 15leté či delší době proočkovanosti daného národa potvrzují minimálně 95% protilátkovou prevalence vůči všem třem poliovirů [36-40]. V těchto studiích byla jako mez považováno ředění séra v 1:2 nebo 1:4. V případě, že se považuje za séropozitivní mez titr 8, pak sérokonverze klesají pod 80% [41-45].
Ve většině těchto sledování se ukazuje největší pokles protilátek specifických vůči sérotypu 3 a následně typu 1. Tento nedostatek může vznikat buď selháním primární vakcinace (nedostatečná počáteční humorální odpověď) nebo jako sekundární selhání vakcíny (ubývání imunizací indukovaných neutralizačních protilátek).

IPV
Ve Švédsku byla sledována perzistence indukované imunity po očkování s IPV vakcínou po dobu 18 let u 65 osob. Původně byly očkovány ve věku 9, 10-11 a 16-29 měsíců a další booster dostaly ve věku 6-10 let. Titry protilátek významně klesaly během prvních 2-5 let po očkování a pak klesaly v průměru o 0,05-0,10 log10 za rok [46].
Ve věku 18 let byly titry neutralizačních protilátek u všech osob >=4 vůči všem třem sérotypům polioviru. V 18 letech měly osoby boostrované ve věku 10 let titry protilátek vůči sérotypům 1 a 3 4-5 krát vyšší než osoby boostrované ve věku 6 let. Protože však výroba této IPV vakcíny je ve Švédsku odlišná od ostatních IPV vakcín používaných jinde, nelze tyto výsledky zobecnit. Dnešní vakcína eIPV se používá od roku 1978. Jedna prospektivní studie v Izraeli sledovala perzistenci získané imunity u 86 dětí, které byly očkovány eIPV ve věku 2, 4 a 10 měsíců. Jeden měsíc po ukončení základní imunizace bylo 100% dětí séropozitivních vůči všem třem sérotypům. Po 5 letech všechny děti zůstaly séroprotektivní, ale jejich průměrné geometrické titry významně klesly [47].
Podle jednoho významného výrobce vakcíny eIPV se doporučuje provádět posilující očkování každých 10 let s touto vakcínou (ve formě monovakcíny nebo vícevalentní vakcíny v kombinaci např. s tetanickou, difterickou složkou a acelulární pertusovou vakcínou, IPV, T-IPV, Td-IPV, Tdap-IPV)

- Děti s akutním horečnatým onemocněním nesmí být očkovány minimálně do 2 týdnů po úplném vyléčení.
- Známé těžké alergické reakce na alespoň jednu ze složek vakcíny jsou kontraindikací pro očkování OPV i IPV vakcínou.
- U pacientů s primární nebo sekundární imunodeficiencí (s AIDS nebo jinými příznaky HIV infekce, s kombinovanou imunodeficiencí, hypogamaglobulinémií, agamaglobulinémií, s leukémií, lymfomy či jinými neopláziemi, postihující kostní dřeň či lymfatický systém), u pacientů léčených imunosupresivními látkami nebo vysokými dávkami kortikosteroidů, alkylačními léky, antimetabolity nebo u pacientů s radiační terapií je očkování OPV vakcínou kontraindikováno. V těchto případech se aplikuje IPV vakcína.
- Imunizace OPV vakcínou se nesmí provádět v případě, že očkovaná osoba může přijít do styku s HIV infikovanou osobou a/nebo s imunodeficitní osobou. V těchto případech se aplikuje IPV vakcína.
- Pokud po imunizaci dojde ke vzniku komplikací, pak imunizace další dávkou téže vakcíny je kontraindikována do té doby, dokud nejsou vyjasněny příčiny této komplikace.
- Děti s degenerativním případně s metabolickým onemocněním CNS by měly být vyloučeny z aktivní OPV i IPV imunizace.
- Kontraindikací je simultánní očkování OPV vakcínou s živou perorální vakcínou proti břišnímu tyfu, neboť obě vakcíny spolu negativně interferují a očkování není protektivně spolehlivé.
- Těhotenství je kontraindikací pro očkování OPV i IPV vakcínou.

Výjimečně existuje riziko vzniku anafylaktického šoku u očkování IPV vakcínou, a proto je vždy nutné postupovat tak, aby tato možnost byla eliminována.
Před očkováním se doporučuje zhodnotit zdravotní stav očkovaného dítěte. Je-li třeba, očkování se odloží do té doby, dokud zdravotní stav očkovaného dítěte neumožní provést imunizaci.
IPV vakcínou lze děti či dospělé osoby imunizovat v takových případech, kdy použití OPV vakcíny je kontraindikováno.
Po ukončení léčby imunosupresivními látkami nebo steroidy se doporučuje minimálně po dobu 3 měsíců neočkovat OPV i IPV vakcínou.
Symptomaticky i asymptomaticky HIV pozitivní osoby se mohou očkovat proti dětské přenosné obrně IPV vakcínou.

U osob léčených kortikosteroidy nebo imunosupresivními látkami může být imunitní odpověď snížena nebo pochybná; z tohoto důvodu se vakcinace u těchto osob odkládá na dobu 3 měsíců po ukončení léčby imunosupresivními látkami (je-li to možné). OPV vakcínu lze podávat simultánně s jinými očkovacími látkami (kromě perorální vakcíny proti břišnímu tyfu) bez prokázaného snížení imunizujícího účinku jak OPV vakcíny tak simultánně podané vakcíny.
IPV vakcínu lze rovněž podávat souběžně s jiným očkováním v těch případech, kdy je to nevyhnutelné. V těchto případech je třeba mít na paměti, že toto simultánní očkování nemusí vždy zajistit 100% ochranu vůči některé z očkovacích látek nebo vakcinačních složek. Očkovací látky se vždy podávají jinou injekční stříkačkou s jinou injekční jehlou do odlišného místa vpichu.
Vakcíny OPV i IPV se nesmí míchat s jinými léky nebo vakcínami v jedné injekční stříkačce.

Vakcína OPV i IPV se nedoporučuje podávat během těhotenství, neboť existují teoretická rizika pro plod. Laktace není kontraindikací pro očkování IPV i OPV vakcínou.

Přehled nežádoucích účinků po očkování bez ohledu na použitý typ komerční vakcíny a charakter vakcíny. Tyto údaje jsou pouze orientační a mohou se pro konkrétní vakcínu lišit.
Poznámka: symptomy paralytické poliomyelitidy po aplikaci OPV vakcíny; zhruba 1 případ na 1.000.000 až 10.000.000 podaných dávek. Bylo zjištěno, že ve většině případů se jedná o osoby, které mají buněčnou imunodeficienci nebo poruchu tvorby protilátek. U dospělých osob bývá četnost výskytu paralytického onemocnění vyšší než u dětí, a proto je vhodnější dospělým osobám podávat IPV vakcínu.

OPV vakcína má dobu použitelnosti závislou na skladovací teplotě. Je-li skladována při teplotě -20°C (v mrazáku), bývá doba použitelnosti minimálně 2 roky, při teplotě od +2°C do +8°C (v lednici), je doba použitelnosti od 6 měsíců do 18 měsíců. Opakované cykly zmražení a rozmražení do teploty +8°C neovlivňují kvalitu OPV vakcíny. Je-li vakcína skladována při teplotě od +8°C do 20°C, je její doba použitelnosti pouze 24 hodin až 6 týdnů. Při skladování je třeba ji uchovávat v temnu.
OPV vakcína je čirý roztok, růžového až červeného zabarvení, které poskytuje fenolová červeň, jako indikátor pH prostředí. Během skladování se může barva vakcíny změnit, aniž by došlo ke změně její kvality (tj. účinnosti a bezpečnosti). Dojde-li ke změně barvy po otevření vícedávkového obalu (tj. fialová až červená barva se změní ve žlutou), nedoporučuje se vakcínu dále používat, protože tato změna pH může signalizovat případnou bakteriální kontaminaci vakcinačního roztoku.

IPV vakcína má obvykle dobu použitelnosti 36 měsíců, je-li skladována v lednici v neporušeném obalu při teplotě od +2°C do +8°C. Po uplynutí doby použitelnosti uvedené na obalu se vakcína nesmí používat. Vakcínu je nutné chránit před světlem.
OPV i IPV vakcína musí být čiré tekutiny. V opačném případě se k očkování nepoužívají.