Inaktivovaná (případně i živá perorální) vakcína je indikována k aktivní imunizaci dětí starších dvou měsíců, respektive starších tří měsíců podle české legislativy, bylo-li dítě po narození očkováno proti tuberkulóze a jizvička po něm je dokonale zhojená. Mimo to se doporučuje očkovat dospělé osoby starší 30 let, existuje-li u nich riziko možné expozice dětské přenosné obrny, tj. např. před dlouhodobým pobytem v zemích s výskytem tohoto onemocnění.

Pravidelná posilující (booster) dávka (v podobě monovalentní nebo případně kombinované vakcíny) se aplikuje ve věku 11 let (tj. po dovršení 10. roku, před završením 11. roku). Podle doporučení některých výrobců by se měly všechny osoby následně očkovat každých 10 let.
Inaktivovaná vakcína se aplikuje hluboko intramuskulárně do anterolaterální oblasti stehna malých dětí nebo do deltového svalu dětí starších a dospělých. Mimo to lze vakcínu aplikovat i subkutánně v případech, kdy existuje riziko trombocytopenie nebo hemoragie a umožňuje-li to doporučení výrobce. V žádném případě se vakcína nepodává intradermálně nebo intravenózně.

Živá perorální vakcína
Základní očkování živou perorální vakcínou se provádělo podáním dvou dávek dětem starším dvou měsíců ve zhruba dvouměsíčním intervalu. V České republice se očkovalo kampaňovitě, tj. vždy se celá cílová dětská kohorta starší dvou měsíců očkovala v březnu a květnu. Další dvě dávky se analogicky podávaly o rok později ve stejnou dobu (tj. březnu nebo květnu). Pátou posilující dávkou se očkovaly děti ve věku 11 let. Velikost dávky 0,1 ml představovaly obvykle dvě kapky.
Protože byla hořká, bylo ji možné podávat s nápoji nebo jídlem neobsahujícím konzervační nebo jiné inaktivační látky, které by ji mohly znehodnotit. Vakcína se vykapala do úst nebo na lžičku, případně se kombinovala s cukrem, sirupem, mlékem nebo chlebem.

Zdá se, že sérové protilátky indukované přirozenou infekcí jsou málo heterotypické, tj. jejich zkřížená reaktogenita zůstává sérotypově specifická. Pasivně přenesené mateřské protilátky mají jen omezenou funkci, neboť jejich poločas rozpadu bývá zhruba 30 dní.
Očkování živou perorální vakcínou (OPV) simuluje imunitní odpověď v rozsahu analogickém přirozené nákaze divokým poliovirem. Také se během prvních dní objevuje rychlý nástup rostoucích hladin IgM protilátek, které do dvou až tří měsíců vymizí. Analogicky pozvolný nárůst postvakcinačních IgG protilátek vede k jejich dominanci a perzistenci. Na rozdíl od přirozeně indukovaných jsou postvakcinační protilátky zkříženě reagující a dokonce mohou snížit riziko paralytické poliomyelitidy odlišného sérotypu.
Postvakcinační virémie se prokázala vylučováním vakcinačního živého polioviru dva až pět dní po očkování v sekretech a ve stolici. Jeho vylučování v sekretech kulminuje zpravidla první týden po očkování a pozoruje se u 70-90 % očkovanců bez ohledu na sérotyp.
Osoby sekundárně imunizované přenosem vakcinačního viru z očkovance, mohou poliovirus vylučovat druhý (rodinní příslušníci) nebo až čtvrtý týden (náhodný kontakt) po expozici. Slizniční imunita zprostředkovaná především sekretorickými IgA byla pozorována mimo jiné také u jedinců, jejichž hladiny sérových protilátek byly buď nízké, nebo žádné.
Živý vakcinační virus totiž může podstoupit stejné nebo podobné proteolytické štěpení např. trypsinem, jako divoký poliovirus, a tak vznikají nové virové antigeny stimulující mnohospektrální sérovou i slizniční imunitní odpověď.
Jako očkování živou perorální vakcínou také inaktivovanou IPV vakcínou se stimuluje humorální imunita reprezentovaná IgM a IgG sérovými protilátkami.

Molekulárními metodami se podařilo detekovat postvakcinační sekretorické IgA protilátky specifické vůči virovým proteinům VP1-VP3 v nasofaryngeálních sekretech po IPV očkování.
Je vysoce pravděpodobné, že slizniční imunita stimulovaná IPV se koncentruje výhradně na sliznici nosohltanu, nikoli na sliznici střeva. Proto lidem v průmyslově vyspělých zemích stačí pouze nasofaryngeální slizniční imunita, zatímco v rozvojových zemích, s častějším orofekálním přenosem, se stává nepostradatelnou také intestinální slizniční imunita indukovaná výhradně živou poliovakcínou.
I když se neprokázaly žádné intestinální IgA protilátky indikované IPV, je vysoce pravděpodobné, že sérové IgG protilátky prosakují (tzv. transdukcí) do intestinální sliznice, a tak snižují replikaci oslabených čeledních poliovirů. Na rozdíl od vnímavých asi o 20-30 % osob IPV očkovaných vylučuje ve stolici čelendžní virus méně. Naopak dva až třikrát více ho vylučují děti očkované IPV než OPV.
Séroprotektivní mez sérotypově specifických cirkulujících IgG protilátek nebyla nikdy stanovena. Experimentálně se na zvířecím modelu prokázalo, že pasivně podané imunoglobuliny v titru vyšším než 20 jsou schopny zabránit klinicky manifestujícímu onemocnění.
V 50. letech minulého století se potvrdilo, že imunizované osoby s nedostatečným titrem protilátek se mohou divokým poliovirem nakazit. Celkem z 237 osob s přirozeně získanou imunitou, ovšem s titry protilátek nižšími než 40, se v domácím prostředí po reexpozici divokým virem znovu nakazilo 98 % a všem nakaženým stouply titry protilátek více než čtyřnásobně.
Další sledování mnohokrát potvrdila a naznačila, že nízké hladiny sérových protilátek mohou být nedostatečné pro získání požadované postvakcinační ochrany, ale mohou být dostatečné pro prevenci případného onemocnění. Tito jedinci sice neonemocní dětskou přenosnou obrnou, ale stávají se jejím nebezpečným zdrojem pro osoby vnímavé.
Mimo to lokální bariéru představují také sekretorické IgA protilátky. Ovšem jak velké množství jich musí být, není dosud známo, stejně tak jaký vztah je mezi sérovými a sekretorickými protilátkami. Empiricky platí, že osoby bez detekovatelných protilátek mohou být stále chráněny, pokud mají dostatek sekretorických IgA protilátek.
Aby bylo možné hodnotit postvakcinační imunitní odpověď, sérokonverze se určovala na základě čtyřnásobného nárůstu množství protilátek 30 dní po očkování vzhledem ke stavu před ním. Postupně se začaly používat minimální titry protilátek 4 nebo 5 (případně i 8) k vyjádření dosažené sérotypicky specifické sérokonverze. Dnes se nejčastěji jako sérokonverzní limit používá titr 8 (tj. ředění séra v poměru 1:8). Postvakcinační hyperimunní odpověď s prokazatelnou séroprotekcí se považuje titr neutralizačních protilátek 100 a vyšší.

Imunogenita
Inaktivovaná parenterální vakcína
Podání jedné dávky je schopné zajistit sérokonverzi minimálně 90 % očkovaných dětí bez ohledu na sérotyp. Druhá dávka pak sérokonvertuje všechny děti. Ukázalo se, že je-li interval mezi oběma dávkami alespoň 4týdenní, pak sérokonverze sérotypově specifická vůči 1 a 3 je maximální. Naopak sérokonverze specifická vůči sérotypu 2 byla nejvyšší teprve při minimálně dvouměsíčním intervalu.
Základní dvoudávkové schéma zahájené ve věku dvou měsíců zajistí zhruba 97-99% sérokonverzi očkovaných dětí.
Jeden měsíc po podání posilující (booster) dávky se sérokonverze obnoví u 99-100 % dětí a hladiny vzrostou asi 40krát. Zdá se tedy, že třetí dávka se chová jako základní. Zhruba 6-12 měsíců později se hladiny sérotypově specifických protilátek snižují minimálně 6,5krát, a proto se ve druhém roce života podává doplňující, čtvrtá dávka jako booster.

Živá perorální vakcína
Rané sérologické studie provedené na přelomu 50. a 60. let ukázaly, že dvoudávkové očkování perorální OPV vakcínou je schopno dosáhnout 90-93% sérokonverze specifické vůči sérotypu 1, 99-100% vůči sérotypu 2 a 76-98% vůči sérotypu 3. Následujícím podáním třetí dávky sérokonverze vůči sérotypu 3 zůstala mírně variabilní, tj. mezi 87-100 %, zatímco vůči sérotypům 1 a 2 se ustálila na 100 %.
Sérotypově specifická konverze se objevila po podání první dávky OPV u 39-84 % dětí a byla dokonce vyšší než po podání první dávky eIPV (vůči sérotypu 2 a 3). Séroprevalence se zvýšila podáním druhé dávky na 92-100 % a třetí na 97-100 %.
Přehledová zpráva mapující mnoho sérologických studií provedených zejména v rozvojových zemích ukázala, že bez ohledu na zahájení očkování a poměr vakcinačních sérotypů v trivalentní OPV vakcíně byla postvakcinační odpověď nižší, tj. celková sérokonverze po kompletním očkování byla jen 73% vůči sérotypu 1, 90% vůči sérotypu 2 a 70% vůči sérotypu 3.
Přesné vysvětlení není, ale předpokládá se, že postvakcinační imunitní odpověď může ovlivnit vyšší výskyt jiných enterovirových nákaz, interference sekretorických IgA v kolostru a vyšší hladiny mateřských protilátek specifických vůči dětské přenosné obrně. Séroprevalence se zlepšila podáním dodatečné čtvrté dávky.
Dostupná data dále naznačují, že vakcinační virus sérotypu 2 a střevní patogeny často interferují s imunitní odpovědí vůči sérotypům 1 a 3, která však někdy může být částečně překryta modifikovanou absolutní a relativní dávkou všech tří vakcinačních poliovirů.
Je známé, že sérotyp 2 vytváří častěji virémii než zbývající dva polioviry a navíc sérotyp 3 bývá zpravidla delší dobu vylučován.

Protektivní účinnost
Inaktivovaná parenterální vakcína
Protektivní účinnost očkování původní inaktivovanou vakcínou proti dětské přenosné obrně byla stanovena v rozsáhlé studii, do které bylo zařazeno celkem 400 000 dětí náhodně očkovaných vakcínou nebo placebem, a dále dalších 200 000 dětí očkovaných ve stejném období. Protektivní účinnost tohoto očkování se pohybovala mezi 80-90 % vůči paralytické poliomyelitidě a mezi 60-70 % vůči všem formám dětské přenosné obrny.
Ochranný účinek očkování byl 60-70 % vůči poliomyelitidě způsobené sérotypem 1 a minimálně 90 % způsobené sérotypy 2 a 3. Protektivní účinnost očkování IPV vakcínou se dokonce později zvýšila až na 96 % po dobu dvou sezón na základě laboratorně potvrzených případů dětské přenosné obrny.
V Senegalu očkování jednou dávkou zesílené eIPV vakcíny poskytlo ochranu pouze 39 % očkovaných, zatímco dvěma dávkami 89 % očkovaných.
V roce 1988, před zavedením plošného očkování eIPV vakcínou v Kanadě, byla na základě případů poliomyelitidy mezi očkovanými stanovena až 93% protektivní účinnost třídávkového schématu očkování.

Živá perorální vakcína
Od samého počátku zahájení masivní imunizace živou perorální vakcínou byl její úspěch v prevenci paralytického onemocnění evidentní. Díky rychle dosažené proočkovanosti vnímavé dětské populace se bývalé Československo stalo jednou z prvních zemí na světě, kde byla dětská přenosná obrna eliminována již v roce 1961.
V Brazílii, kde propukla dětská přenosná obrna sérotypu 3, byla stanovena 94% protektivní účinnost kompletního očkování živou perorální poliovakcínou. Ochranný účinek vůči poliomyelitidě sérotypu 1 se pozoroval v Gambii 72%, Ománu 96%, Indii 93% a na Taiwanu 96%. V Senegalu, kde se očkovalo pouze dvěma dávkami OPV, protektivní účinek dosahoval 89 %. Překvapivě vysoká ochrana se objevila mezi očkovanými pouze jednou dávkou vakcíny, tj. 30-68 % takto očkovaných bylo chráněno vůči poliomyelitidě sérotypu 1.
V Hondurasu, při propuknutí poliomyelitidy v roce 1984, se jakoby postvakcinační ochrana významně snížila, tj. protektivní účinnost dosahovala jen 50 %. Důvodem selhání byl nedostatek v zachování chladového řetězce skladování vakcíny, tj. aplikovaná vakcína nemusela být dostatečně účinná.
Nespornou výhodou plošného očkování živou vakcínou byl prokazatelně pozitivní vliv na neočkovanou populaci. Nepřímo se tak indukovala 62-77% sérokonverze neočkovaných dětí ve věku 24-35 měsíců v jedné kanadské provincii. Tento jev byl ověřen v řadě virologických i sérologických studií. Po zavedení plošného očkování v Kamerunu se incidence poliomyelitidy snížila o 85 %, přestože v té době se proočkovalo pouze 35 % dětí ve věku 12-13 měsíců.

Perzistence
Inaktivovaná parenterální vakcína
Ve Švédsku se 18 let sledovala postvakcinační imunita 65 osob očkovaných IPV vakcínou první generace. Jejich základní očkování provedené ve věku 9, 10-11 a 16-29 měsíců, se posílilo podáním jedné booster dávky ve věku 6-10 let. Titry protilátek jim dramaticky klesaly během prvních 2-5 let po očkování. Následující léta se pak rychlost zpomalila a dosáhla průměrné hodnoty 0,05-0,10 log titru za rok. Ještě ve věku 18 let měly všechny osoby titr neutralizačních protilátek vůči všem třem sérotypům polioviru minimálně 4. Ti, kterým byl booster podán ve věku 10 let, měli minimálně 4krát vyšší hladiny protilátek specifických vůči sérotypům 1 a 3 ve srovnání s těmi, co dostali tuto dávku ve věku šesti let.
Prospektivní studie provedená v Izraeli sledovala perzistenci získané imunity 86 dětí očkovaných ve věku 2, 4 a 10 měsíců. Jeden měsíc po ukončení primovakcinace bylo 100 % dětí séropozitivních vůči všem třem sérotypům. I když jejich séropozitivita přetrvávala minimálně pět let, geometrické průměry titrů specifických protilátek významně klesly.
Na perzistenci postvakcinační odpovědi má vliv interval podání druhé a třetí dávky. Je-li krátký, tj. všechny tři dávky jsou podané v intervalu dvou měsíců, pak se během čtyř let hladiny postvakcinačních protilátek významně sníží, zatímco, je-li interval delší, minimálně 8měsíční, pak naopak zůstávají relativně vysoké. Je-li základní třídávkové očkování doplněno jednou posilující dávkou podanou zhruba v polovině druhého roku života, pak 95-100% sérokonverze zůstává vysoká a konstantní po dobu 4-7 let. Nejvyšší vždy zůstává sérokonverze specifická vůči sérotypu 2.
Holandská studie na základě čelendže vakcinačním poliovirem sice prokázala její existenci u seniorů, kteří v minulosti prožili dětskou přenosnou obrnu, ale rovněž naznačila, že tato paměť nemusí být dostatečná, neboť nezabránila vylučování viru ve stolici. Proto zůstává v doporučení některých výrobců posilovat imunitu indukovanou eIPV v intervalu 10 let.

Živá perorální vakcína
Studie sledující postvakcinační protilátkovou perzistenci 57 amerických dětí očkovaných v roce 1968 třemi dávkami živé perorální poliovakcíny zjistila, že ačkoli bezprostředně po primovakcinaci měly všechny děti titry protilátek minimálně 10 bez ohledu na sérotyp, po pěti letech mělo 84 % dětí titry protilátek vyšší než 2 vůči sérotypu 3 a 98 % dětí vůči sérotypům 1 a 2.
Také třídávkové očkování 276 italských dětí indukovalo protilátky perzistující v minimálních titrech 4 po dobu čtyř let. Pouze protilátky specifické vůči sérotypu 3 přetrvávaly u 84 % dětí dva roky a 75 % dětí čtyři roky po očkování.
Výsledky japonské studie ukázaly, že hladiny protilátek po dvoudávkovém očkování dětí ve věku tří a šesti měsíců během pěti let sice pozvolna klesají, ovšem protilátky specifické vůči sérotypu 3 o poznání rychleji.
Sérologické přehledy 15letého či delšího období při vysoké proočkovanosti populace potvrzují minimálně 95% séroprevalenci vůči všem třem sérotypům polioviru.

Osoby s akutním horečnatým onemocněním nesmí být očkovány minimálně dva týdny po úplném vyléčení. Známé těžké alergie na alespoň jednu ze složek vakcíny se stávají kontraindikací očkování proti dětské přenosné obrně. Objeví-li se po předešlém očkování proti poliomyelitidě komplikace, další očkování stejnou vakcínou se odkládá do doby vyjasnění její příčiny.
OPV očkování je kontraindikováno pacientům s primární nebo sekundární imunodeficiencí (s HIV pozitivitou, s kombinovanou imunodeficiencí, hypogamaglobulinémií, agamaglobulinémií, leukémií, lymfomy či jinými neopláziemi, postihující kostní dřeň či lymfatický systém), pacientům léčeným imunosupresivními látkami nebo vysokými dávkami kortikosteroidů, alkylačními léky, antimetabolity nebo pacientům s radiační terapií. Je-li třeba je očkovat, upřednostňuje se inaktivovaná parenterální vakcína před živou perorální.
Očkování perorální poliovakcínou se nedoporučovalo těm osobám, v jejichž blízkém kontaktu byly imunokompromitované osoby.
Těhotenství je považováno za relativní kontraindikaci očkování proti dětské přenosné obrně.

Očkovat lze jen osoby v dobré zdravotní kondici, proto je-li třeba, očkování se odloží do té doby, dokud to jejich zdravotní stav neumožní. Vždy existuje možnost vzniku anafylaktického šoku, proto by se mělo postupovat tak, aby se jeho riziko minimalizovalo.
Očkování inaktivovanou vakcínou se preferovalo v těch případech, kdy bylo živou vakcínou kontraindikováno.
Riziko dlouhodobého vylučování potencionálně "neurovirulentního" polioviru odvozeného z vakcinačního u imunodeficitních osob očkovaných živou perorální poliovakcínou (iVDPV) může vést k jeho šíření běžným kontaktem. Vysoký stupeň proočkovanosti populace sice brání dalšímu šíření polioviru odvozeného z vakcinačního (VDPV), ale zůstává stálým rizikem pro imunokompromitované jedince s defektem protilátkové imunity. To pak umožňuje v neproočkované populaci vznik cirkulujících poliovirů odvozených z vakcinačních (cVDPV). Předpokládá se, že existence cVDPV koreluje s používáním OPV vakcíny.
VDPV se liší od většiny OPV replikací nebo přenosem. Běžné období replikace vakcinačního polioviru se odhaduje na 4-6 týdnů, zatímco VDPV minimálně jeden rok. Při tom se jejich genom mění z 1 %, nejčastěji v sekvenci kódující virový protein VP1. Podle divergence VP1 se rozlišují tři typy, tj. virus podobný OPV s odlišností menší než 1 %, virus odvozený z OPV s variabilitou do 15 % a divoký virus lišící se od vakcinačního z více než 15 %.
Kromě toho se izoláty VDPV mohou rozdělovat podle zdroje, tj. iVDPV pocházející z osob s primární imunodeficiencí, dlouhodobě vystavené cirkulujícím VDPV; cVDPV pocházející z komunity nedostatečně proočkované a aVDPV nejednoznačného původu, tj. pocházející od osob s neznámým stavem imunokompromitace nebo izoláty z vnějšího prostředí bez identifikace jejich zdroje.
U malého procenta imunodeficitních osob exponovaných OPV se objevilo vylučování iVDPV v prodloužené době, tj. delší než šest měsíců. Od doby zavedení plošného očkování živou perorální vakcínou se dokumentovalo 30 případů výhradně u osob s defektem protilátkové imunity. V 70 % případů nákaza vymizela během tří let od expozice. Pouze pět osob vylučovalo VDPV po dobu 3-8 let a jen tři osoby déle než devět let. Nejčastěji se dokumentoval iVDPV sérotypu 2.
Ve vysoce proočkované populaci se VDPV nenachází. Naopak nízká proočkovanost vede k tomu, že se v populaci vyskytuje vyšší počet vnímavých osob, které jeho potenciál mnohonásobně zvyšují. Za jistých okolností může nízká proočkovanost populace vytvořit podmínky pro vznik lokalizovaných ohnisek dětské přenosné obrny. Osm nezávislých ohnisek (tj. dva nebo více případů dětské přenosné obrny) v různých zemích souviselo s existencí cVDPV, např. na Madagaskaru (2002, 2005), v Indonésii (2005) a Kambodži (2005-2006). Dosud největším dokumentovaným ohniskem (46 případů) byl indonéský ostrov Madura.
Izoláty aVDPV jsou takové, které nelze jednoznačně přiřadit buď k iVDPV nebo cVDPV. Vysoce divergentní (>12% odlišnosti) byly zjištěny v odpadních vodách v Estonsku, Izraeli a Slovensku. Měly podobné genetické a antigenní vlastnosti jako iVDPV, ale zjistit jejich zdroje se nepodařilo. Poprvé se jejich přítomnost prokázala v roce 1966 v Bělorusku. V roce 1999 se objevily u ruských dětí v sirotčinci. Rostoucí počet izolátů aVDPV s mírně odlišnou sekvencí VP1 (nad 1 %) se pozoruje celosvětově.

Česká legislativa umožňuje očkovat inaktivovanou poliovakcínou souběžně s jiným očkováním. Zpravidla je však vhodné zachovávat minimální intervaly dvou týdnů, případně čtyř týdnů po očkování živými vakcínami. Pokud se očkuje simultánně s jiným očkováním, pak se vakcíny podávají jinou injekční stříkačkou do odlišného místa vpichu. Inaktivovaná vakcína se před aplikací nesmí míchat s jinou vakcínou.
Kontraindikací je simultánní očkování živými perorálními vakcínami proti dětské přenosné obrně a břišnímu tyfu, neboť obě vakcíny spolu negativně interferují a snižuje se jejich imunitní odpověď.
U osob léčených imunosupresivními látkami, včetně chemoterapie, může být imunitní odpověď snížena nebo nejistá. Je-li to možné, pak se očkování inaktivovanou vakcínou odloží minimálně jeden měsíc po ukončení léčby. V opačném případě se sérologicky ověří získaná protilátková imunita.

Obecně se nedoporučuje očkovat těhotné ženy proti dětské přenosné obrně, neboť existuje alespoň teoretické riziko pro vývoj plodu. Je-li těhotná žena v riziku expozice divokého polioviru, pak ji lze očkovat živou nebo inaktivovanou vakcínou, převáží-li prospěch očkování nad rizikem infekce. Naopak kojení se nepovažuje za kontraindikaci očkování jak živou, tak inaktivovanou poliovakcínou.
V dobách sezónního výskytu poliomyelitidy se skutečně pozorovalo zvýšené riziko paralytického onemocnění, pokud se nakazila těhotná žena. Přenos polioviru se sice prokázal, ale neexistuje dosud žádný důkaz o tom, zda může ovlivnit vývoj plodu. Prospektivní studie zaměřená na sledování 87 novorozenců newyorských matek nakažených dětskou přenosnou obrnou během těhotenství v letech 1949-1953 nezjistila žádné zvýšené riziko vrozených defektů.
V roce 1985 se během masivní plošné imunizace finské populace očkovaly také těhotné ženy.
Sledován byl průběh těhotenství, porodu a vývoj novorozence po dobu minimálně 12 měsíců u celkem asi 5 000 žen očkovaných během těhotenství živou perorální vakcínou. Kromě toho se ženy rozdělily do tří skupin podle trimestru, ve kterém byly očkované, a porovnávaly se s kontrolní skupinou, tj. zhruba 6 000 v těhotenství neočkovaných žen. Monitorovány byly všechny malformace novorozenců, včetně novorozeneckého úmrtí, předčasného porodu a perinatální infekce. Celkem se zaznamenalo 209 (2,3%) případů malformací novorozenců narozených všem monitorovaným matkám bez ohledu na očkování během těhotenství.
Nezjistil se žádný rozdíl mezi studovanou a kontrolní kohortou, tj. poměr relativních rizik byl 0,7 a síla odhadu nepřevyšuje 0,5 % riziko pro vývoj plodu či těhotenství. Ve skupině žen očkovaných v těhotenství byl celkový počet porodů císařským řezem 18,4 % a v kontrolní skupině 18,9 %. Očkování živou perorální vakcínou bylo bezpečné nejen pro těhotné ženy, ale také pro plod a průběh těhotenství.

Od 60. let minulého století byly pozorovány případy poliomyelitidy po očkování živou perorální poliovakcínou. Ukázalo se, že se vakcinační oslabené viry pravděpodobně mohou změnit v lidském zažívacím traktu. Přitom nejvyšší genetickou stabilitu vykazuje vakcinační poliovirus sérotypu 1 a naopak nejnižší sérotypu 3. V běžně zdravé proočkované populaci je incidence tzv. VAPP, tj. paralytická poliomyelitida související s atenuovaným vakcinačním poliovirem zcela výjimečná. Zato častěji se pozoruje v méně proočkovaných populacích u imunokompromitovaných osob, nejčastěji s protilátkovým deficitem.
Dojde-li ke vzniku mutanty, může se takový virus opakovanými reprodukčními cykly geneticky změnit natolik, že získává vlastnosti divokého viru včetně neurovirulence. Dlouhodobá cirkulace odvozeného polioviru byla prokázána v Egyptě, kde způsobil až 30 % hlášených případů paralytické poliomyelitidy. Ke změně atenuovaného na derivovaný poliovirus dochází pouze tehdy, infikuje-li se vakcinačním virem vnímavý jedinec zpravidla v populaci nedostatečně proočkované. Derivovaný virus může tak podstoupit mnohem více změn. Naopak v homogenně proočkované populaci, jakou je třeba česká, je jeho riziko vzniku téměř vyloučeno.
Riziko akutní chabé parézy se objevuje u očkovanců mezi 4. až 30. dnem po OPV očkování, u osob v blízkém kontaktu s takto očkovanými mezi 7. až 60. dnem a jsou-li imunokompromitovaní, pak až do sedmi měsíců po kontaktu. Riziko VAPP se odhaduje mezi očkovanci celkově jeden případ na 6,2 milionu podaných dávek a nejvyšší bývá u primovakcinovaných první dávkou (jeden případ na 1,4 milionů dávek). Mezi osobami v blízkém kontaktu se toto riziko snižuje minimálně 5krát. Díky masivnímu plošnému kampaňovitému očkování českých dětí (vždy v březnu a květnu) se incidence VAPP nikdy neprokázala.

Inaktivovaná vakcína má obvykle dobu použitelnosti 36 měsíců, skladuje-li se v lednici v neporušeném obalu při teplotě od +2 °C do +8 °C. Vakcínu je třeba chránit před světlem a mrazem. Před použitím by měla být čirá a bezbarvá.
Živá perorální vakcína má dobu použitelnosti obvykle závislou na teplotě skladování. Je-li uchovávána při teplotě nižší než -20 °C, zpravidla ji lze používat minimálně po dobu 24 měsíců, případně i déle (umožňuje-li to výrobce). Při teplotě od +2 °C do +8 °C lze vakcínu skladovat maximálně 18 měsíců, při teplotě do +25 °C jen šest týdnů a do +37 °C jen tři dny. Vždy se musí uchovávat v temnu a případné cykly rozmrazení a zmrazení její účinnost neovlivňují. Vakcínu tvoří čirý roztok, růžově až červeně zabarvený, neboť obsahuje fenolovou červeň jako indikátor pH prostředí signalizující případnou změnu kvality (indikuje její možnou kontaminaci). Změní-li se barva vícedávkového balení ve žlutou, nedoporučuje se vakcínu dále používat.

Zdroj: Petráš M, Lesná IK. Manuál očkování 2010, 3.vydání, leden 2010 ©Marek Petráš, pp 165-196