Některé očkování vyžaduje více než jednu dávku vakcíny pro zajištění dostatečně kvalitní imunity. Navíc dosažená imunita po očkování bývá obvykle posilována podáváním tzv. booster dávky vakcíny, která slouží pro dosažení dlouhodobé ochrany před příslušnou infekcí.
Vzhledem k počtu dávek všech druhů očkování stává se navíc velmi obtížné zachovávat časové odstupy mezi očkování jiného druhu. Obecně platí, že všechny inaktivované a subjednotkové vakcíny lze podávat současně, zatímco živé parenterální vakcíny se aplikují s časovým intervalem 4 až 8 týdnů.
Přestože povolené simultánní očkování nepotvrdilo v klinických studiích zvýšený výskyt nežádoucích účinků a ani sníženou imunitní odpověď, doporučuje se pouze v těchto případech:
a) osoba je bezprostředně vystavena více než jedné infekci;
b) osoba cestuje do zahraničí s endemickým výskytem více než jedné infekce;
c) existuje reálný předpoklad, že osoba se nedostaví k dalšímu očkování.
Simultánní očkování je charakterizované tím, že se provádí stejným způsobem jako singulární očkování (intramuskulární, subkutánní, perorální způsob podání apod.), ale vakcína se podává v jiné injekční stříkačce s jinou injekční jehlou do odlišného místa vpichu. Pokud je simultánní očkování prováděno do horní nebo dolní končetiny, intramuskulární injekce se aplikuje do anterolaterální oblasti, zatímco subkutánní injekce do deltoidní oblasti. Navíc pokud je způsob podání obou či více vakcín totožný, vzdálenost dvou míst vpichu ve stejné oblasti by měla být dostatečná, aby se minimalizovalo překrytí případného lokálního nežádoucího účinku. Tato vzdálenost je minimálně 2,5 až 5,0 cm.

Příkladem těchto vakcín mohou být živá perorální vakcína proti dětské přenosné obrně (OPV) a bakteriální živá perorální vakcína proti břišnímu tyfu. Vzhledem ke způsobu podání a rovněž k mechanismu působení tento typ vakcíny obvykle neinterferuje s ostatními vakcínami. Přestože je možné perorální vakcínu aplikovat simultánně i s živou vakcínou, v praxi je obvyklé zachovávat minimální 2 až 4 týdenní časový interval. Živá vakcína se doporučuje podávat po 2 týdnech po imunizaci perorální vakcínou, zatímco perorální vakcína se doporučuje podávat až po 4 až 8 týdnech po aplikaci živé vakcíny. Tento časový posun vyplývá z odlišné farmakokinetiky imunizace perorální a živou vakcínou.
Existuje však jedno přísné upozornění týkající se simultánní imunizace živou perorální vakcínou proti dětské přenosné obrně a vakcínou proti břišnímu tyfu, neboť jejich imunitní odpovědi mohou vzájemně interferovat. Proto se souběžné podávání těchto vakcín provádí ve výjimečných případech, zejména tehdy, pokud imunizovaná osoba plánuje cestu do oblastí s vysokým výskytem obou infekčních onemocnění a z časového důvodu nelze dodržet doporučený 2 týdenní interval.

Mezi živé parenterální bakteriální vakcíny patří vakcína proti tuberkulóze (BCG), jejíž aplikace se obvykle nedoporučuje provádět dříve než po 2 týdnech po ostatním očkování. Navíc po očkování BCG se jakékoli další očkování doporučuje teprve po 8 týdnech a to jen tehdy, je-li jizva po očkování BCG vakcínou zhojena. Dokonce po primovakcinaci BCG je vhodnější další imunizace až po 12 týdnech, pokud to situace dovolí. Důvodem je mechanismus této imunizace a buněčná imunitní odpověď po očkování BCG vakcínou, která by mohla interferovat z řadou jiných vakcinačních antigenů nebo s jejich imunitní odpovědí, a tím zhoršit výsledek imunizace BCG vakcínou s četnějším výskytem nežádoucích účinků.
Podobný závěr platí i pro očkování živými virovými vakcínami, i když u tohoto typu očkování bývá časový odstup pouze 2-4 týdny.