Očkovací látky lze používat nejen k prevenci ale také k profylaxi. Profylaxi můžeme rozlišit na profylaxi postexpoziční nebo preexpoziční, podle doby, ve které se očkování provádí.
Imunizace v období před časovým nebo místním výskytem infekce se označuje jako preexpoziční profylaxe (nebo také jako běžné očkování, je-li výskyt infekce neočekávaný). Naopak imunizace v době velmi blízké období výskytu infekce nebo v době vzniku či expozice příslušné infekce se obvykle označuje jako postexpoziční profylaxe (někdy jen jako profylaxe).
Význam profylaxe obecně spočívá v aktivní tvorbě protilátek a dalších imunitních buněk před nebo během inkubační doby infekčního onemocnění. Profylaxe se však neprovádí v těch případech, kdy doba tvorby aktivní imunitní odpovědi po očkování je delší než inkubační doba, nebo kdy nedostatečná protilátková či buněčná imunitní odpověď po očkování vede pouze k maskování klinických symptomů infekčního onemocnění bez jeho jednoznačné eliminace a vzniká tak velká pravděpodobnost snadného přenosu a šíření infekčního onemocnění z jedné osoby na druhou.
Profylaxe očkováním je rozšířený způsob aktivní obrany vůči šířící se nákaze, avšak ne každé očkování lze používat k profylaxi. V některých případech se jako profylaxe raději volí pasivní imunizace podáváním imunoglobulínů a to buď samotná nebo v kombinaci s aktivní imunizací, tj. s očkováním.

Vakcína proti virové hepatitidě typu A
Očkování proti virové hepatitidě typu A se doporučuje podle ACIP provádět minimálně 4 týdny před možnou expozicí, zatímco podle řady výrobců je dostačující dvoutýdenní interval před expozicí. Podle rychlosti tvorby protilátek specifických vůči HAV je vhodnější uvažovat minimálně čtyřtýdenní interval před expozicí, neboť více než 95% očkovaných osob si během této doby vytvoří protektivní hladinu protilátek, zatímco kratší doba před expozicí nezaručuje tak vysokou sérokonverzi a tedy i ochranu všech očkovaných osob.
Vakcína proti virové hepatitidě typu A byla úspěšně používána v postexpoziční profylaxi pro zajištění kontroly nad propuknutím této nákazy v kolektivních zařízeních jako jsou domovy důchodců nebo domovy s pečovatelskou službou (4,5,6); vakcínu je třeba podat co možná nejdříve po expozici. Samotné očkování nemusí být dostatečné k postexpoziční profylaxi, protože negarantuje rychlou tvorbu protilátek, které by mohly neutralizovat viry hepatitidy typu A v inkubační době před nástupem klinických příznaků. Předpokládá-li se, že osoba po expozici HAV infekce bude nadále této infekci vystavena nebo v budoucnu se expozici nevyhne, pak se doporučuje kombinovaná imunizace očkovací látkou a podáním imunoglobulínu. Přestože simultánní podání vakcíny a imunoglobulínu nevytvoří tak vysoké hladiny protilátek jako samotné očkování, kombinovaná imunizace zajistí mnohonásobně vyšší koncentrace protilátek, než jsou minimální protektivní hladiny. Po 6 až 18 měsících se musí podat další posilující dávka vakcíny, aby byla dosažena dlouhodobá ochrana stejně jako po běžném očkování.
Podávání lidského imunoglobulínu a to ještě 2 týdny po expozici je dostatečným řešením v postexpoziční profylaxi (4).

Vakcína proti virové hepatitidě typu B
V případě, že byla osoba vystavena přímému styku s HBV infekcí, je vhodné provést imunoprofylaxi, která zamezí případné nákaze. Základem postexpoziční profylaxe je očkování, přestože někdy je dobré ho podpořit také pasivní imunizací, podáním specifického HBIG globulínu.
Perinatálnímu přenosu HBV infekce lze zabránit tehdy, je-li dítě HBsAg pozitivní matky včas a správně podrobeno imunoprofylaxi (7). Očkování spolu s jednou HBIG dávkou podanou do 24 hodin (někdy se doporučuje do 12 hodin) po narození, poskytuje 85-95% ochranu novorozence před HBV infekcí i před její chronickou formou. Je-li imunoprofylaxe prováděna pouze očkováním do 24 hodin po narození a následně se podají zbývající 2 nebo 3 vakcinační dávky, účinnost prevence je 70-95%. Pouze v několika málo případech imunoprofylaxe očkováním nebo kombinovaná imunoprofylaxe novorozenců selhává a to zejména tehdy, došlo-li k vysoce pravděpodobné expozici novorozence v děloze infikované matky, nebo má-li matka vysoké hladiny mateřské HBV-DNA.
Sérologické testy na anti-HBs protilátky a HBsAg by měly být prováděny ve věku 9 až 15 měsíců a to u dětí, u kterých byla provedena profylaxe vůči HBV infekci po narození, aby byla zhodnocena účinnost této profylaxe a v případě jejího selhání, aby byli zjištěni HBV nosiči či děti, kterým je nutné doplnit provedené základní očkování dalším podáním posilujících vakcinačních dávek.
Dětem mladším 12 měsíců, které nebyly vůči hepatitidě typu B dosud očkovány a které žijí ve společné domácnosti s osobou nemocnou na tuto hepatitidu (HBsAg pozitivní), se doporučuje aplikovat jak HBIG imunoglobulín tak vakcínu; v případě, že již bylo očkování zahájeno je ho třeba dokončit (7).
Při rizikovém sexuálním kontaktu se doporučuje podat HBIG v dávce 0,06 ml/kg (maximálně 5 ml) nejpozději do 2 týdnů po expozici a zahájit očkování podle schématu 0,1 a 6 měsíců.
Profylaxe v případech perkutánních nehod s infikovanou krví závisí na případném předešlém očkování exponované osoby. Neočkovaným osobám se podává HBIG a vakcína; částečně očkované osoby musí imunizaci dokončit (7).

Vakcína proti chřipce
Očkování proti chřipce se provádí každoročně a lze jej považovat za preexpoziční profylaxi, neboť se doporučuje toto očkování provádět před endemickým výskytem chřipky. Navíc očkovat proti chřipce lze i v období výskytu chřipky, tj. jako postexpoziční profylaxi. Vzhledem k tomu, že pro vznik dostatečně kvalitní imunitní odpovědi po očkování je nutný minimálně dvoutýdenní interval, je během této doby očkovaná osoba proti chřipce nechráněna. V některých případech (zejména u vysoce rizikových osob) se doporučuje během tohoto období (2-4 týdnů) podávat profylakticky také antivirotika typu amantadin (max. 200 mg/denně) nebo rimantadin (100-200 mg/denně).

Vakcína proti klíšťové encefalitidě
Postexpoziční profylaxe očkováním proti klíšťové encefalitidě se obvykle nedoporučuje, protože protekce imunizací může být dosažena až několik dní po inkubační době onemocnění.

Vakcína proti japonské encefalitidě
Očkovací látka proti japonské encefalitidě se u nás podává jen osobám cestujícím do oblastí s vysokým výskytem tohoto infekčního onemocnění. Navíc se tato infekce u nás běžně nevyskytuje, a proto není nutné uvažovat o tomto očkování jako o profylaktickém.

Vakcína proti vzteklině
Narozdíl od jiného očkování se očkování proti vzteklině ve většině případů provádí jako postexpoziční profylaxe. Profylaktická imunizace se provádí podáním 5 dávek v následujících intervalech: v 0., 3., 7., 14. a (28.) 30. dni. U některých vakcín výrobce doporučuje podávat v 90. dni ještě jednu dávku navíc, která se obvykle doporučuje u osob s imunodeficiencí nebo osob starších 50 let (12).
Profylaktické očkování proti vzteklině je někdy doprovázeno souběžným podáváním specifického imunoglobulínu nebo koňského hyperimunního séra během prvních 7 dní po podání první vakcinační dávky. Přitom se doporučuje intramuskulárně podávat zhruba 20 IU/kg lidského specifického imunoglobulínu nebo 40 IU/kg koňského hyperimunního séra: jedna polovina do oblasti zranění a druhá do deltoidní oblasti.
V případě že osoba byla v minulosti očkována proti vzteklině, podávají se pouze 3 vakcinační dávky v 0., 3. a 7. dni a očkování nemusí být doplněno podáváním specifického imunoglobulínu nebo koňského hyperimunního séra.