Internetové informační centrum správného očkování
Další aktualizace: 19.11.2018

Kolektivní a individuální ochrana po očkování

Konečně bylo letos v červenci Ministerstvem zdravotnictví definováno, co se míní pod pojmem řádné očkování pro přijetí dítěte do mateřské školy. Podle očekávání zahrnuje všechna očkování obsažená v hexavakcíně, tj. očkování proti tetanu, záškrtu, dávivému kašli, hemofilovým nákazám typu b a hepatitidě typu B. Mimo to musí mít dítě před vstupem do dětského kolektivu také alespoň jednu dávku vakcíny proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám. Pojďme se podívat, která z těchto očkování slouží jen pro individuální ochranu, a která pro kolektivní.
Pojmem individuální ochrana se myslí vlastní přímá ochrana očkovaného jedince proti odpovídající nákaze. Co je však míněno tou kolektivní? To je taková ochrana, která může i neočkovaného jedince chránit před nákazou za předpokladu, že většina (nejlépe všichni) v jeho okolí jsou očkováni. Má to však jeden zásadní předpoklad, tj. infekce se musí šířit z jedince na jedince ať už kapénky nebo dotykem přímým nebo zprostředkovaným předměty. Z toho tedy pramení, že kolektivní ochrana se neplatí pro všechna očkování.
Očkování proti tetanu je právě dokladem toho, že kolektivní ochrana nehraje žádnou roli v ochraně neočkovaného jedince. K nákaze totiž dochází přes poraněnou kůži (a leckdy i drobně) prostřednictvím kontaminovaného předmětu (např. zrezivělý hřebík) nebo půdy, kde bakterie tetanu mohou přežívat i mnoho desítek let. Není-li dítě očkováno, nestává se hrozbou pro ostatní děti, ale samo zůstává ohroženo. I když mateřské školy musí splňovat mnoho velmi přísných předpisů a regulací, není žádný způsob a tedy i nařízení, které by zabránilo nebo eliminovalo existenci těchto bakterií v půdě na zahradě školky, kde si děti hrají.
Očkování proti hepatitidě typu B v běžném životě zajišťuje nejen individuální ochranu, ale také kolektivní. Ale i v tomto případě je kolektivní ochrana limitovaná, neboť se virus této hepatitidy přenáší výhradně krví nebo tělními tekutinami (případně z matky na novorozence, což ale není otázka dětí v předškolním zařízení). Nejčastěji se jako příklad možné nákazy dítěte uváděla situace, kdy se dítě píchne o jehlu na pískovišti, kterou zde odhodil narkoman. Takový případ je velmi okrajový a nelze se domnívat, že očkováním proti hepatitidě typu B bude dítě chráněno vůči všem infekcím plynoucím z rizikové injekční jehly. Navíc jehlou se může dítě poranit a ublížit si s následky, kterým logicky toto očkování neumí čelit. Čili problém příkladové jehly je zcela mimo rozsah tohoto očkování a je třeba ho řešit zcela jiným způsobem. Potřebnost očkování proti hepatitidě typu B je neoddiskutovatelná, nicméně jeho načasování v kojeneckém věku je více než zavádějící. Zda je tedy nutné, aby dítě bylo před vstupem do mateřské školy očkováno proti této hepatitidě, zůstává stále otevřeno. Nahrává tomu i skutečnost, že ani učitelé či učitelky v mateřských školách nejsou proti ní ve většině případů očkováni, a pokud by došlo k náhodné rizikové situaci lze dítě individuálně dodatečně doočkovat, obvykle do 7-14 dní po vystavení se této nákaze.
Individuální a kolektivní ochranu však zajistí očkování proti záškrtu, dávivému kašli, spalničkám, příušnicím nebo zarděnkám. Možná pro někoho zdánlivě nepotřebné očkování proti záškrtu má stále svůj smysl. Díky masivnímu očkování zahájenému od 40. let minulého století nebyl u nás v posledních desetiletích záškrt zaznamenán. Přesto však potřeba plošného očkování vůči němu v posledních letech sílí v důsledku imigračních vln uprchlíků ze zemí, kde se záškrtu vyskytuje, jak nás o tom přesvědčil nedávný případ neočkovaného 6letého chlapce ze španělského města Olot, který se záškrtem nakazil. Mimo jiné stále přetrvává obava teoretické hrozby vzniku agresivnější formy bakterie záškrtu, čemuž lze zabránit jen eliminací jejich bacilonosičů právě očkováním. O stoupajícím riziku dávivého kašle bylo řečeno a napsáno mnoho, a i když mu dnes přispívá méně účinná “acelulární” vakcína, je to stále jediný možný prostředek, jak se bránit této infekci.
Skutečnou hrozbu pro malé děti z hlediska závažnosti představují spalničky. Dokladem toho byla jejich epidemie ve Francii v roce 2012, která si vyžádala i několik obětí. Tehdy se nakazilo zhruba 15.000 dětí, nejčastěji ve věku do 4 let, které nebyly v minulosti očkovány. Příklady zvýšeného výskytu spalniček v Evropě tím ale nekončí. Stále se objevují v Německu, Rakousku, Itálii, Rumunsku, Velké Británii a dalších státech. Ostatně i Česká republika si v roce 2014 připomněla v Ústí nad Labem, co znamená ohnisko spalniček. I když příušnice nebo zarděnky nejsou zdaleka tak nebezpečné jako spalničky, své následky si s sebou také nesou. Na rozdíl od mnohých států Evropy se Česká republika stala regionem častého výskytu příušnic, které postihují zejména dospívající a mladé dospělé bez ohledu na jejich dětské očkování. Je to důkaz toho, že některá očkování poskytují kratší dobu ochrany. Přesto díky němu zůstávají malé děti ušetřeny tohoto onemocnění. Také očkování proti zarděnkám chrání děti a to ještě před narozením. Toto očkování chrání plod těhotných žen od nákazy virem zarděnek, která může plod nenávratně poškodit. Doba ale ukázala, že masivní očkování dívek a žen vytvoří zásobník viru mezi chlapci a muži nebo mladšími neočkovanými dětmi. Tím se zvyšuje riziko i pro očkované ženy v těhotenství, protože žádné očkování není dokonale spolehlivé. Je-li totiž zdroj rizika, pak existuje možnost selhání ochrany po očkování. A bylo to právě plošné očkování proti zarděnkám, které se stalo modelem, jak funguje kolektivní ochrana obecně. A proč se tedy očkují děti proti zarděnkám? Není to ani tak z důvodu jejich vlastní ochrany, neboť zarděnky pro většinu nepředstavují závažné onemocnění, ale je to z důvodu eliminace zásobníku viru zarděnek, což významně přispívá k ochraně ještě nenarozených dětí.
Od nového tisíciletí se také v České republice pravidelně očkují děti proti hemofilovým nákazám typu b. Do té doby se totiž toto onemocnění, jako zánět mozku nebo mozkových blan případně otoku hrtanové příklopky, objevovalo u dvou stovek dětí mladších 2 let. A ročně byla asi jedna desetina z nich celoživotně postižena, nejčastěji ztrátou sluchu. Je pravdou, že u dětí v předškolním věku bývá toto onemocnění vzácnější, ovšem ne méně nebezpečné. Toto očkování naplňuje podmínky kolektivní ochrany a je důležité pro ty děti v kolektivu, které z důvodu svého zdravotního hendikepu nemohou být proti hemofilovým nákazám typu b očkovány.
Očkování proti dětské přenosné obrně se v Evropě i ve většině států celého světa provádí ne z důvodu individuální ochrany, ale kolektivní celosvětové ochrany. V novém tisíciletí se v Evropě neobjevil žádný případ dětské přenosné obrny. Je to výsledek úsilí mnoha desítek let očkování, které v našem regionu vymýtilo virus této nákazy. Je dobře, že se dnešní rodiče už této choroby nebojí. Přesto by měli stále dbát na to, aby jim a jejich dětem tento dar nebyl ukraden tím, že se aktuální proočkovanost sníží. Očkováním svých dětí přispívají k celosvětovému vymýcení dětské přenosné obrny a předávají tento vzácný dar i dalším generacím v podobě ukončeného plošného očkování. A zdá se, že se toto celosvětové úsilí naplňuje a chýlí ke svému zdárnému konci, které je předběžně vyhlášeno na rok 2018.

Vydáno / Aktualizováno: 19.10.2015
Autor: M.Petráš



Kontakt | Podmínky užívání | GDPR | Prémiový obsah | RSS
Správné očkování - veškeré informace o očkování a vakcínách, ale nejen o nich.
info@vakciny.net, Marek Petráš, Copyright ©1999-2018.
Jan Tax: tvorba webových stránek
Žádná část těchto stránek nesmí být kopírována bez souhlasu autora.
Přihlásit