Internetové informační centrum správného očkování
Další aktualizace: 19.11.2018

Očkování proti horečce dengue

První pokusy připravit denguovou vakcínu byly zahájeny už před druhou světovou válkou. V té době bylo potvrzeno, že několikerým pasážováním viru horečky dengue na člověku dochází k jeho oslabení a dokonce už 5. pasáží se dosáhne eliminace virového množení [Cleland JB 1919]. Toho pak využili Blanc a Caminopetros, kteří připravili atenuovanou živou vakcínu, která indukovala imunitu a přitom vyvolávala jen mírné příznaky onemocnění  [Blanc G 1929]. V té době se pokoušeli i další připravit atenuovanou nebo usmrcenou vakcínou získanou pasážováním na komárech [Simmons JS 1932], fenolem inaktivovanou vakcínou z extraktu infikovaných opičích jater a sleziny [St. John JH 1931] nebo radiací inaktivovanou vakcínu z z infikovaného komára [Holt RL 1931].

Teprve během druhé světové války se podařilo izolovat virus horečky dengue [Sabin AB 1945; Sabin AB 1952; Kimura R 1944; Hotta S 1952]. Po válce se objevila celá řada nových technik, které se využily při studium a přípravy vakcíny. Podařilo se ukázat, že živá oslabená vakcína připravená pasážováním viru na buňkách myších mozků byla schopna zabránit reinfekci stejným sérotypem a to minimálně po dobu 18 měsíců [Sabin AB 1952]. Dokonce se rozběhla i první klinická studie v Karibiku [Bellanti JA 1963]. Nicméně tato a další studie potvrdily, že živá atenuovaná vakcína připravená na buňkách myšího mozku nebyla vhodná pro humánní účely.

Milníkem ve vývoji vakcíny se stalo rozlišení čtyř sérotypů viru horečky dengue [Hammon WM 1960]. Cílem bylo připravit živou atenuovanou vakcínu pro všechny 4 sérotypy. V té době se k propagaci a adaptaci viru využívaly zpravidla primární buněčné linie psích ledvin nebo ledvin makaka, které eliminovaly neurovirulenci viru horečky dengue, což předznamenávalo dobrou bezpečnost očkování.

Od 80. let minulého století byly do vývoje prototypů vakcín zakomponovány nové techniky genového inženýrství, což přineslo přípravu mutant, chimér, subjednotek nebo DNA vakcín. První klinické studie monovalentní vakcíny ukázaly jejich dobrou snášenlivost a relativně přijatelnou postvakcinační odpověď přetrvávající alespoň jeden rok při ještě nízkých vakcinačních dávkách [Vaughn DW 1996]. Přesto hlavním cílem bylo vytvořit univerzální čtyřvalentní vakcínu. Největší slabinou prototypů či kandidátů čtyřvalentních vakcín se stala nevyrovnaná imunitní odpověď na všechny 4 sérotypy.

 

Vakcína Dengvaxia

Na konci roku 2015 byla celosvětově poprvé registrována první komerční vakcína proti horečce dengue - Dengvaxia. V roce 2016 se přidaly další státy, jako je Brazílie, Kolumbie, Indonésie, Malajsie, Filipíny, Thajsko a postupně další státy.

Jedná se o živou atenuovanou rekombinantní tetravalentní vakcínu, která byla připravena na podobném principu jako živá vakcína proti japonské encefalitidě (IMOJEV, registrována v roce 2010 v Austrálii) [Guy B 2010].

Obsahuje celkem 4 živé rekombinanty získané nahrazením genů vakcinačního viru žluté zimnice (kmene 17D 204), které kódují premembránové (prM) a obálkové (E) proteiny, za odpovídající geny téže proteinů všech sérotypů divokého viru horečky dengue. Konečná podoba živých rekombinant se připravuje kultivací na VERO buňkách.

Jedna dávka obsahuje 4 sérotypově odlišné dengue-rekombinanty v rozsahu 4,5-6,0 log10 CCID50. Protože se uchovává v suchém (lyofilizovaném) stavu, před použitím se rekonstituuje v dodávaném roztoku chloridu sodném.

 

Kompletní informace najdete ZDE.

Vydáno / Aktualizováno: 07.11.2016
Autor: M.Petráš



Kontakt | Podmínky užívání | GDPR | Prémiový obsah | RSS
Správné očkování - veškeré informace o očkování a vakcínách, ale nejen o nich.
info@vakciny.net, Marek Petráš, Copyright ©1999-2018.
Jan Tax: tvorba webových stránek
Žádná část těchto stránek nesmí být kopírována bez souhlasu autora.
Přihlásit