Způsob podání očkovací látky

Většina očkovacích látek se obvykle podává do deltoidní oblasti nebo do anterolaterální části čtyřhlavého stehenního svalu. Hýžďové svaly, které byly považovány za tradiční místa k aplikaci vakcín se ukázaly ne příliš vhodné, protože se v těchto oblastech vyskytují tukové vrstvy, které zpravidla neobsahují žádné buňky imunitního systému, které jsou schopny antigeny dále zpracovávat. Vakcinační antigen se v tuku deponuje a do krevního řečiště se dostává s velkým zpožděním, a tak se imunitní odpověď vytváří o mnoho později, než by bylo třeba. Navíc se zvyšuje riziko, že dlouho zadržený antigen v tukové tkáni může degradovat vlivem enzymů a dalších odbourávacích mechanismů, což vede ke vzniku nižší imunitní odpovědi a v horším případě i k žádné imunitní odpovědi.

I když ve většině případů se očkovací látky podávají intramuskulárně, jsou případy, kdy je subkutánní podání nenahraditelné, a to tehdy, jedná-li se o očkování pacientů s trombocytopenií nebo s rizikem vzniku hemoragie. Přestože subkutánní podání vede častěji ke vzniku lokálních nežádoucích účinků, je někdy třeba prodloužit dobu přetrvání antigenu (např. pro zajištění vyšší imunitní odpovědi v těle očkované osoby), a proto se pak raději volí podkožní aplikace očkovací látky.

Jak hluboko se vakcína aplikuje, zálaží na použité technice a velikosti jehly. Je vhodné kůži před aplikací buď napnout nebo vytvořit kožní řasu, která však vyžaduje použití delší jehly. V praxi se dlouhé injekční jehly často nepoužívají. Avšak je třeba si uvědomit, že ve svalech je jen málo aferentních nociceptivních nervových vláken ve srovnání s podkožní tkání. Při výběru jehly hraje roli také její průsvit. Pro podání očkovací látky je vhodnější širší jehla, která zaručí, že obsah očkovací látky se více rozptýlí a riziko lokálního nežádoucího účinku se tím zmenší.