Internetové informační centrum správného očkování
Další aktualizace: 10.9.2018

OČKOVÁNÍ proti dětské přenosné obrně

Obsah:

Charakteristika obsah  


Původcem dětské přenosné obrny je virus (enterovirus z čeledi Picornaviridae), jehož zdrojem je nemocný nebo subklinicky nakažený jedinec. Přenáší se orofekálně nebo kapénkovým způsobem. V dobách častého výskytu se poliomyelitida objevovala obvykle v létě a na podzim.
Během relativně střednědobé inkubace, 7-14 dní, se poliovirus zachycený na sliznici dýchacích cest pomnoží a rozšíří zejména do střevního traktu. Dětská přenosná obrna probíhá v naprosté většině případů subklinicky bez zjevných známek infekce. Virus se přechodně vylučuje stolicí a hleny nakaženého. Mírnější formy dětské přenosné obrny obvykle začínají náhle a trvají po dobu několika málo dní. Může se objevit zvýšená teplota, nevolnost, bolesti hlavy a břicha. Někdy pacienti mohou cítit bolest, ztuhlost zad a nohou.
Zasáhnou-li viry dětské obrny centrální nervový systém, mohou se rozvinout těžší formy onemocnění, probíhající ve dvou fázích. Zpočátku se projevuje podobně jako chřipka a po několika dnech se zdravotní stav zlepší. Druhá fáze odpovídá obrazu zánětlivého postižení nervové soustavy. Přibližně u 1 % nakažených osob může vzniknout paralytická poliomyelitida. Provázejí jí stejné příznaky, ale obvykle se přidávají silné bolesti svalů. Vznik obrny je důsledkem zničení některých nervových buněk, nejčastěji dolních končetin. Je-li postižen mozkový kmen, může dojít k selhání funkcí životně důležitých orgánů s fatálními následky.
Do roku 1958, kdy se v bývalém Československu zahájilo plošné očkování proti dětské přenosné obrně, tehdy ještě inaktivovanou poliovakcínou, se běžně ve 3-5letých intervalech objevovaly velké epidemie. V roce 1960 se inaktivovaná vakcína nahradila živou perorální a od roku 1961 se Československo stalo jednou z prvních zemí bez výskytu dětské přenosné obrny. Až do dnešní doby se nezaznamenal žádný její nový případ. V letech 2007-2008 se živá poliovakcína nahradila tentokráte tzv. zesílenou inaktivovanou tvořící jednu z mnoha složek dětského kombinovaného očkování. V roce 1988 vyhlásila Světová zdravotnická organizace cíl celosvětové eradikace dětské přenosné obrny, který byl splněn v evropském regionu (tj. včetně České republiky) dne 21. 7. 2002.

Výskyt (absolutní počet) v České republice

  (PolioCR.png) [#992]

 

Očkovací látky obsah  


Název komerční vakcíny
1)
2)
3)
4)
5)
Poznámka
ADACEL POLIO
Tdap-IPV
17.9.2010
S
jen pro osoby starší 3 let
BOOSTRIX POLIO
Tdap-IPV
1.12.2017
R
jen pro osoby starší 3 let
HEXACIMA
DTaP-Hib-HBV-IPV
9.2.2018
R
 
HEXAVAC 
DTaP-Hib-HBV-IPV
2.4.2003
X
již se nevyrábí (ztažena 
z celosvětového trhu)
IMOVAX POLIO
IPV
31.10.2017
R
 
INFANRIX HEXA
DTaP-Hib-HBV-IPV
29.11.2017
R
 
INFANRIX PENTA
DTaP-HBV-IPV
10.7.2013 
X
registrace ukončena 
INFANRIX POLIO
DTaP-IPV
26.1.2017
R
 není k dispozici
INFANRIX-IPV+HIB
DTaP-Hib+IPV
31.12.2017
R
 není k dispozici
IPV-VIRELON
SPC
PI
IPV
?
S
není k dispozici
PEDIACEL
DTaP-Hib+IPV
8.2.2017
R
není k dispozici
POLIO SABIN
OPV
7.11.2001 
X
není k dispozici
VAXELIS SPC PI
DTaP-Hib-HBV-IPV
 9.10.2017  R  není k dispozici
1) Souhrn údajů o přípravku (SPC)
2) Příbalová informace (PI)
3) Zkratka
4) Datum poslední reveze textu
5) X ... není již v ČR registrována, R ... vakcína registrována v ČR nebo EU; I ... individuální dovoz (v ČR není registrována); S ... specifický léčebný program (v ČR není registrována)

Inaktivovaná parenterální vakcína
První inaktivovaná vakcína se datuje na počátek 20. století a používala se v kombinaci s hyperimunním sérem.
Teprve na počátku 50. let minulého století se podařilo Salkovi připravit formaldehydem inaktivovanou vakcínu. Viry se adaptovaly na primárních buňkách opičích ledvin a varlat, ale jen okrajově se oslabily. V polovině 50. let přineslo očkování enormní úspěch, neboť snížilo incidenci poliomyelitidy o 70 % až 90 %. Posléze byla nahrazena v té době účinnější živou perorální poliovakcínou...

Další informace najdete v prémiovém obsahu 

Živá perorální vakcína
Ve 30. letech minulého století vznikal prototyp živé poliovakcíny několikerým pasážováním polioviru na opicích. Teprve v 50. letech minulého století došlo k průlomu. Podařilo se připravit mnoho živých vakcín, ovšem jen jeden sérotypově specifický kmen splňoval požadovaná kritéria, tj. uchování si schopnosti kontinuální multiplikace, indukování dostatečně vysokých hladin neutralizačních protilátek, zajištění nízké neurovirulence na opicích, absence postvakcinačního paralytického onemocnění a zachování genetické stability. Vznikly tak Sabinovy kmeny živé poliovakcíny.
Vakcinační kmen sérotypu 1 (LS-c, 2ab/KP2) vycházel z kmene Mahoney, sérotypu 2 (P 712, Ch, 2ab/KP3) z kmene P712 a sérotypu 3 (Leon 12a,b/KP4) z kmene Leon...

Další informace najdete v prémiovém obsahu

Indikace obsah  


Inaktivovaná (případně i živá perorální) vakcína je indikována k aktivní imunizaci dětí starších dvou měsíců, respektive starších tří měsíců podle české legislativy, bylo-li dítě po narození očkováno proti tuberkulóze a jizvička po něm je dokonale zhojená. Mimo to se doporučuje očkovat dospělé osoby starší 30 let, existuje-li u nich riziko možné expozice dětské přenosné obrny, tj. např. před dlouhodobým pobytem v zemích s výskytem tohoto onemocnění.


Legislativa obsah  


VYHLÁŠKA (č. 355/2017) ze dne 17. října 2017 o očkování proti infekčním nemocem

§ 4 - Pravidelné očkování proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, invazivnímu onemocnění vyvolanému původcem Haemophilus influenzae b, přenosné dětské obrně a virové hepatitidě B
(1) Základní očkování se provede v době od započatého devátého týdne po narození dítěte dvěma dávkami hexavalentní očkovací látky proti záškrtu, tetanu, pertusi s acelulární složkou, invazivnímu onemocnění vyvolanému původcem Haemophilus influenzae b, virové hepatitidě B a inaktivovanou očkovací látkou proti přenosné dětské obrně (dále jen „hexavalentní očkovací látka“) v průběhu prvního roku života dítěte, podanými v intervalu dvou měsíců mezi dávkami, a třetí dávkou podanou mezi jedenáctým a třináctým měsícem věku dítěte. U dětí očkovaných proti tuberkulóze se základní očkování hexavalentní očkovací látkou provede od započatého třináctého týdne po narození dítěte, vždy však po zhojení postvakcinační reakce po očkování proti tuberkulóze. U nedonošených dětí se očkování provede třemi dávkami očkovací látky podanými v intervalech nejméně jednoho měsíce mezi dávkami, a čtvrtou dávkou podanou nejméně šest měsíců po podání třetí dávky.

(3) Přeočkování proti záškrtu, tetanu a dávivému kašli s acelulární pertusovou složkou spolu s aplikací čtvrté dávky inaktivované očkovací látky proti přenosné dětské obrně se provede od dovršení desátého do dovršení jedenáctého roku věku dítěte.

(7) Základní očkování novorozenců HBsAg pozitivních matek se provede jednou dávkou očkovací látky proti virové hepatitidě B nejpozději do 24 hodin po narození dítěte. V očkování těchto dětí se dále pokračuje od šestého týdne po narození dítěte podle souhrnu údajů o přípravku1) hexavalentní očkovací látky.

(8) V případě kontraindikace podání některé ze složek hexavalentní očkovací látky se provede očkování alternativní očkovací látkou.

§ 11b - Provedení pravidelného očkování v pozdějším věku dítěte
Není-li možné z důvodu zdravotního stavu dítěte, který vylučuje možnost podání očkovací látky, provést pravidelné očkování v termínech podle § 3 až 5, provede se takové očkování i v pozdějším věku dítěte, a to v souladu se souhrnem údajů k jednotlivým očkovacím látkám. Obdobně se postupuje i v případě dětí cizinců pobývajících na území České republiky nebo dětí, jejichž očkování bylo zahájeno v zahraničí.


Dávkování obsah


Vakcína (IPV)  Věk Typ vakcíny Počet dávek Interval mezi základními dávkami Interval posilující (booster) dávky
Kombinovaná dětská vakcína 2*-11 měsíců IPV+ 3+1 (2+1)‡ 1-2 měsíce 1.booster: 6-10 měsíců†
2.booster: věk 5 let 
3.booster: věk 10 let
Monovakcíny nebo nízkovalentní vakcíny >11 měsíců  IPV 3 Schéma: 
0-1-6 měsíců (alternativně: 
0 - 6 týdnů – 
6 měsíců)
(10 let)
*) od 9. týdne; u BCG očkovaných dětí nejdříve ve věku 13 týdnů, podle zhojení jizvičky po BCG očkování
†) ve druhém roce života
‡) některé země používají schéma 2+1
IPV (+) – monovakcína nebo kombinovaná vakcína obsahující inaktivovanou parenterální poliovakcínu

Pravidelná posilující (booster) dávka (v podobě monovalentní nebo případně kombinované vakcíny) se aplikuje ve věku 11 let (tj. po dovršení 10. roku, před završením 11. roku). Podle doporučení některých výrobců by se měly všechny osoby následně očkovat každých 10 let.
Inaktivovaná vakcína se aplikuje hluboko intramuskulárně do anterolaterální oblasti stehna malých dětí nebo do deltového svalu dětí starších a dospělých. Mimo to lze vakcínu aplikovat i subkutánně v případech, kdy existuje riziko trombocytopenie nebo hemoragie a umožňuje-li to doporučení výrobce. V žádném případě se vakcína nepodává intradermálně nebo intravenózně.

Živá perorální vakcína
Základní očkování živou perorální vakcínou se provádělo podáním dvou dávek dětem starším dvou měsíců ...

Další informace najdete v prémiovém obsahu


Promeškaný termín očkování obsah


Je-li minimální interval mezi dvěma po sobě jdoucími dávkami roven nebo kratší než čtyři týdny (případně jeden měsíc), pak jeho zkrácení o čtyři až sedm dní postvakcinační imunitu neovlivňuje. Ovšem zkrátí-li se o více než čtyři až sedm dní, obecně se doporučuje tuto dávku opakovat, ale ne dříve než minimálně čtyři týdny od nesprávného termínu a to z důvodu možné interference vakcinačního antigenu s imunitní odpovědí vyvolanou podáním vakcíny v nesprávném termínu.
V případě, že dojde k promeškání termínu maximálního intervalu mezi dvěma dávkami, tj. dojde k situaci opožděného termínu podání vakcíny, není jednoznačně ustanoveno, zda je nezbytně nutné provádět očkování od počátku, či stačí opakovat předešlou dávku, anebo stačí podat jen tuto poslední. Postup je dán zpravidla zvyklostí v dané zemi.

Interval mezi dvěma po sobě jdoucími dávkami Monovalentní/Nízkovalentní vakcína  Dětská kombinovaná vakcína
Minimální interval Přípustný horní interval* Minimální interval Přípustný horní interval*
1–2 4 týdny 2 (6) měsíce 4 týdny 2 (6) měsíce†
2–3 6 měsíců  12 měsíců  4 týdny 2 (6) měsíce†
3–4 x x 6 měsíců 12 měsíců
*) Maximální interval je třeba interpretovat jako období mezi dvěma dávkami, kdy existuje určitá (někdy omezená) ochrana očkované osoby, a není-li překročen, pak není nutné očkování opakovat od počátku, případně opakovat podání poslední dávky.
†) Maximální intervaly dle ACIP nepředstavují omezení, které by předznamenávalo nemožnost pokračovat v očkování i po překročení těchto limitů. Schéma 3+1 je rovnocenné se schématem 2+1, proto v případě, že mezi 1. a 2. dávkou vznikne interval delší než 2 měsíce, lze pokračovat v očkování jako podle schématu 2+1, tj. první dávka se již neopakuje a následují další dvě základní dávky včetně následného boosteru. Dojde-li k překročení limitu mezi 2. a 3. dávkou, pak první dvě dávky lze hodnotit jako 2 základní (podané v řádných termínech), následnou 3. dávku jako dodatečnou, podanou kdykoli později, bez významného vlivu na imunitu, tj. zachování počtu podaných dávek dle české legislativy. Takovéto očkování se dokončí podáním poslední 4. dávky. Rozvolnění intervalu mezi prvními třemi základními dávkami až na 6 měsíců vede k vytvoření kvalitativně i kvantitativně shodné imunity jako rigidní legislativní schéma očkování.Modelově může dojít například ke schématu 0-6-12-18 měsíců. Nebyl-li interval mezi dvěma základními dávkami překročen o více než 6 měsíců, není nutné očkování opakovat či zahajovat od počátku.

 

Účinnost očkování obsah


Očkování živou perorální vakcínou (OPV) simuluje imunitní odpověď v rozsahu analogickém přirozené nákaze divokým poliovirem. Také se během prvních dní objevuje rychlý nástup rostoucích hladin IgM protilátek, které do dvou až tří měsíců vymizí. Analogicky pozvolný nárůst postvakcinačních IgG protilátek vede k jejich dominanci a perzistenci. Na rozdíl od přirozeně indukovaných jsou postvakcinační protilátky zkříženě reagující a dokonce mohou snížit riziko paralytické poliomyelitidy odlišného sérotypu...

Další informace najdete v prémiovém obsahu

 obr3 (Snímek obrazovky 2016-09-17 v 17.47.42.png) [#115]

Je vysoce pravděpodobné, že slizniční imunita stimulovaná IPV se koncentruje výhradně na sliznici nosohltanu, nikoli na sliznici střeva. Proto lidem v průmyslově vyspělých zemích stačí pouze nasofaryngeální slizniční imunita, zatímco v rozvojových zemích, s častějším orofekálním přenosem, se stává nepostradatelnou také intestinální slizniční imunita indukovaná výhradně živou poliovakcínou...

Další informace najdete v prémiovém obsahu

Mimo to lokální bariéru představují také sekretorické IgA protilátky. Ovšem jak velké množství jich musí být, není dosud známo, stejně tak jaký vztah je mezi sérovými a sekretorickými protilátkami. Empiricky platí, že osoby bez detekovatelných protilátek mohou být stále chráněny, pokud mají dostatek sekretorických IgA protilátek.
Aby bylo možné hodnotit postvakcinační imunitní odpověď, sérokonverze se určovala na základě čtyřnásobného nárůstu množství protilátek 30 dní po očkování vzhledem ke stavu před ním. Postupně se začaly používat minimální titry protilátek 4 nebo 5 (případně i 8) k vyjádření dosažené sérotypicky specifické sérokonverze. Dnes se nejčastěji jako sérokonverzní limit používá titr 8 (tj. ředění séra v poměru 1:8). Postvakcinační hyperimunní odpověď s prokazatelnou séroprotekcí se považuje titr neutralizačních protilátek 100 a vyšší.

Imunogenita obsah


Inaktivovaná parenterální vakcína
Základní dvoudávkové schéma zahájené ve věku dvou měsíců zajistí zhruba 97-99% sérokonverzi očkovaných dětí.
Jeden měsíc po podání posilující (booster) dávky se sérokonverze obnoví u 99-100 % dětí a hladiny vzrostou asi 40krát. Zdá se tedy, že třetí dávka se chová jako základní. Zhruba 6-12 měsíců později se hladiny sérotypově specifických protilátek snižují minimálně 6,5krát, a proto se ve druhém roce života podává doplňující, čtvrtá dávka jako booster...

Další informace najdete v prémiovém obsahu

Meta-analýza publikovaných studií srovnávající imunogenitu vícevalentních kombinovaných vakcín zahrnující složku IPV a simultánního očkování sice neprokázala rozdíl v sérokonverzi, nicméně postvakcinační imunitní odpověď indukovaná kombinovanou vakcínou může být přesto nezávisle na sérotypu mírně ovlivněna (tj. poměr relativních rizik je 1,84-2,33)...

 obr5 (Snímek obrazovky 2016-09-17 v 17.48.32.png) [#117]

Živá perorální vakcína
Rané sérologické studie provedené na přelomu 50. a 60. let ukázaly, že dvoudávkové očkování perorální OPV vakcínou je schopno dosáhnout 90-93% sérokonverze specifické vůči sérotypu 1, 99-100% vůči sérotypu 2 a 76-98% vůči sérotypu 3. Následujícím podáním třetí dávky sérokonverze vůči sérotypu 3 zůstala mírně variabilní, tj. mezi 87-100 %, zatímco vůči sérotypům 1 a 2 se ustálila na 100 %...

Další informace najdete v prémiovém obsahu


Protektivní účinnost obsah


Inaktivovaná parenterální vakcína
Protektivní účinnost očkování původní inaktivovanou vakcínou proti dětské přenosné obrně byla stanovena v rozsáhlé studii, do které bylo zařazeno celkem 400 000 dětí náhodně očkovaných vakcínou nebo placebem, a dále dalších 200 000 dětí očkovaných ve stejném období. Protektivní účinnost tohoto očkování se pohybovala mezi 80-90 % vůči paralytické poliomyelitidě a mezi 60-70 % vůči všem formám dětské přenosné obrny...

Další informace najdete v prémiovém obsahu

Živá perorální vakcína
Od samého počátku zahájení masivní imunizace živou perorální vakcínou byl její úspěch v prevenci paralytického onemocnění evidentní. Díky rychle dosažené proočkovanosti vnímavé dětské populace se bývalé Československo stalo jednou z prvních zemí na světě, kde byla dětská přenosná obrna eliminována již v roce 1961.
V Brazílii, kde propukla dětská přenosná obrna sérotypu 3, byla stanovena 94% protektivní účinnost kompletního očkování živou perorální poliovakcínou...

Další informace najdete v prémiovém obsahu


Perzistence obsah


Inaktivovaná parenterální vakcína
Ve Švédsku se 18 let sledovala postvakcinační imunita 65 osob očkovaných IPV vakcínou první generace. Jejich základní očkování provedené ve věku 9, 10-11 a 16-29 měsíců, se posílilo podáním jedné booster dávky ve věku 6-10 let. Titry protilátek jim dramaticky klesaly během prvních 2-5 let po očkování. Následující léta se pak rychlost zpomalila a dosáhla průměrné hodnoty 0,05-0,10 log titru za rok. Ještě ve věku 18 let měly všechny osoby titr neutralizačních protilátek vůči všem třem sérotypům polioviru minimálně 4. Ti, kterým byl booster podán ve věku 10 let, měli minimálně 4krát vyšší hladiny protilátek specifických vůči sérotypům 1 a 3 ve srovnání s těmi, co dostali tuto dávku ve věku šesti let...

Další informace najdete v prémiovém obsahu

Živá perorální vakcína
Studie sledující postvakcinační protilátkovou perzistenci 57 amerických dětí očkovaných v roce 1968 třemi dávkami živé perorální poliovakcíny zjistila, že ačkoli bezprostředně po primovakcinaci měly všechny děti titry protilátek minimálně 10 bez ohledu na sérotyp, po pěti letech mělo 84 % dětí titry protilátek vyšší než 2 vůči sérotypu 3 a 98 % dětí vůči sérotypům 1 a 2...

Další informace najdete v prémiovém obsahu

 

Kontraindikace obsah


Osoby s akutním horečnatým onemocněním nesmí být očkovány minimálně dva týdny po úplném vyléčení. Známé těžké alergie na alespoň jednu ze složek vakcíny se stávají kontraindikací očkování proti dětské přenosné obrně. Objeví-li se po předešlém očkování proti poliomyelitidě komplikace, další očkování stejnou vakcínou se odkládá do doby vyjasnění její příčiny.
OPV očkování je kontraindikováno pacientům s primární nebo sekundární imunodeficiencí (s HIV pozitivitou, s kombinovanou imunodeficiencí, hypogamaglobulinémií, agamaglobulinémií, leukémií, lymfomy či jinými neopláziemi, postihující kostní dřeň či lymfatický systém), pacientům léčeným imunosupresivními látkami nebo vysokými dávkami kortikosteroidů, alkylačními léky, antimetabolity nebo pacientům s radiační terapií. Je-li třeba je očkovat, upřednostňuje se inaktivovaná parenterální vakcína před živou perorální.
Očkování perorální poliovakcínou se nedoporučovalo těm osobám, v jejichž blízkém kontaktu byly imunokompromitované osoby.
Těhotenství je považováno za relativní kontraindikaci očkování proti dětské přenosné obrně.


Upozornění obsah  


Očkovat lze jen osoby v dobré zdravotní kondici, proto je-li třeba, očkování se odloží do té doby, dokud to jejich zdravotní stav neumožní. Vždy existuje možnost vzniku anafylaktického šoku, proto by se mělo postupovat tak, aby se jeho riziko minimalizovalo.
Očkování inaktivovanou vakcínou se preferovalo v těch případech, kdy bylo živou vakcínou kontraindikováno.
Riziko dlouhodobého vylučování potencionálně "neurovirulentního" polioviru odvozeného z vakcinačního u imunodeficitních osob očkovaných živou perorální poliovakcínou (iVDPV) může vést k jeho šíření běžným kontaktem. Vysoký stupeň proočkovanosti populace sice brání dalšímu šíření polioviru odvozeného z vakcinačního (VDPV), ale zůstává stálým rizikem pro imunokompromitované jedince s defektem protilátkové imunity. To pak umožňuje v neproočkované populaci vznik cirkulujících poliovirů odvozených z vakcinačních (cVDPV). Předpokládá se, že existence cVDPV koreluje s používáním OPV vakcíny.
VDPV se liší od většiny OPV replikací nebo přenosem. Běžné období replikace vakcinačního polioviru se odhaduje na 4-6 týdnů, zatímco VDPV minimálně jeden rok. Při tom se jejich genom mění z 1 %, nejčastěji v sekvenci kódující virový protein VP1. Podle divergence VP1 se rozlišují tři typy, tj. virus podobný OPV s odlišností menší než 1 %, virus odvozený z OPV s variabilitou do 15 % a divoký virus lišící se od vakcinačního z více než 15 %.
Kromě toho se izoláty VDPV mohou rozdělovat podle zdroje, tj. iVDPV pocházející z osob s primární imunodeficiencí, dlouhodobě vystavené cirkulujícím VDPV; cVDPV pocházející z komunity nedostatečně proočkované a aVDPV nejednoznačného původu, tj. pocházející od osob s neznámým stavem imunokompromitace nebo izoláty z vnějšího prostředí bez identifikace jejich zdroje.
U malého procenta imunodeficitních osob exponovaných OPV se objevilo vylučování iVDPV v prodloužené době, tj. delší než šest měsíců. Od doby zavedení plošného očkování živou perorální vakcínou se dokumentovalo 30 případů výhradně u osob s defektem protilátkové imunity. V 70 % případů nákaza vymizela během tří let od expozice. Pouze pět osob vylučovalo VDPV po dobu 3-8 let a jen tři osoby déle než devět let. Nejčastěji se dokumentoval iVDPV sérotypu 2.
Ve vysoce proočkované populaci se VDPV nenachází. Naopak nízká proočkovanost vede k tomu, že se v populaci vyskytuje vyšší počet vnímavých osob, které jeho potenciál mnohonásobně zvyšují. Za jistých okolností může nízká proočkovanost populace vytvořit podmínky pro vznik lokalizovaných ohnisek dětské přenosné obrny. Osm nezávislých ohnisek (tj. dva nebo více případů dětské přenosné obrny) v různých zemích souviselo s existencí cVDPV, např. na Madagaskaru (2002, 2005), v Indonésii (2005) a Kambodži (2005-2006). Dosud největším dokumentovaným ohniskem (46 případů) byl indonéský ostrov Madura.
Izoláty aVDPV jsou takové, které nelze jednoznačně přiřadit buď k iVDPV nebo cVDPV. Vysoce divergentní (>12% odlišnosti) byly zjištěny v odpadních vodách v Estonsku, Izraeli a Slovensku. Měly podobné genetické a antigenní vlastnosti jako iVDPV, ale zjistit jejich zdroje se nepodařilo. Poprvé se jejich přítomnost prokázala v roce 1966 v Bělorusku. V roce 1999 se objevily u ruských dětí v sirotčinci. Rostoucí počet izolátů aVDPV s mírně odlišnou sekvencí VP1 (nad 1 %) se pozoruje celosvětově.


Interakce obsah  


Česká legislativa umožňuje očkovat inaktivovanou poliovakcínou souběžně s jiným očkováním. Zpravidla je však vhodné zachovávat minimální intervaly dvou týdnů, případně čtyř týdnů po očkování živými vakcínami. Pokud se očkuje simultánně s jiným očkováním, pak se vakcíny podávají jinou injekční stříkačkou do odlišného místa vpichu. Inaktivovaná vakcína se před aplikací nesmí míchat s jinou vakcínou.
Kontraindikací je simultánní očkování živými perorálními vakcínami proti dětské přenosné obrně a břišnímu tyfu, neboť obě vakcíny spolu negativně interferují a snižuje se jejich imunitní odpověď.
U osob léčených imunosupresivními látkami, včetně chemoterapie, může být imunitní odpověď snížena nebo nejistá. Je-li to možné, pak se očkování inaktivovanou vakcínou odloží minimálně jeden měsíc po ukončení léčby. V opačném případě se sérologicky ověří získaná protilátková imunita.


Těhotenství a laktace obsah  


Obecně se nedoporučuje očkovat těhotné ženy proti dětské přenosné obrně, neboť existuje alespoň teoretické riziko pro vývoj plodu. Je-li těhotná žena v riziku expozice divokého polioviru, pak ji lze očkovat živou nebo inaktivovanou vakcínou, převáží-li prospěch očkování nad rizikem infekce. Naopak kojení se nepovažuje za kontraindikaci očkování jak živou, tak inaktivovanou poliovakcínou.
V dobách sezónního výskytu poliomyelitidy se skutečně pozorovalo zvýšené riziko paralytického onemocnění, pokud se nakazila těhotná žena. Přenos polioviru se sice prokázal, ale neexistuje dosud žádný důkaz o tom, zda může ovlivnit vývoj plodu. Prospektivní studie zaměřená na sledování 87 novorozenců newyorských matek nakažených dětskou přenosnou obrnou během těhotenství v letech 1949-1953 nezjistila žádné zvýšené riziko vrozených defektů.
V roce 1985 se během masivní plošné imunizace finské populace očkovaly také těhotné ženy...

Další informace najdete v prémiovém obsahu

Zdravotně stigmatizované osoby obsah



Další informace najdete v prémiovém obsahu

 

Nežádoucí účinky obsah  


Od 60. let minulého století byly pozorovány případy poliomyelitidy po očkování živou perorální poliovakcínou. Ukázalo se, že se vakcinační oslabené viry pravděpodobně mohou změnit v lidském zažívacím traktu. Přitom nejvyšší genetickou stabilitu vykazuje vakcinační poliovirus sérotypu 1 a naopak nejnižší sérotypu 3. V běžně zdravé proočkované populaci je incidence tzv. VAPP, tj. paralytická poliomyelitida související s atenuovaným vakcinačním poliovirem zcela výjimečná. Zato častěji se pozoruje v méně proočkovaných populacích u imunokompromitovaných osob, nejčastěji s protilátkovým deficitem.
Dojde-li ke vzniku mutanty, může se takový virus opakovanými reprodukčními cykly geneticky změnit natolik, že získává vlastnosti divokého viru včetně neurovirulence. Dlouhodobá cirkulace odvozeného polioviru byla prokázána v Egyptě, kde způsobil až 30 % hlášených případů paralytické poliomyelitidy. Ke změně atenuovaného na derivovaný poliovirus dochází pouze tehdy, infikuje-li se vakcinačním virem vnímavý jedinec zpravidla v populaci nedostatečně proočkované. Derivovaný virus může tak podstoupit mnohem více změn. Naopak v homogenně proočkované populaci, jakou je třeba česká, je jeho riziko vzniku téměř vyloučeno.
Riziko akutní chabé parézy se objevuje u očkovanců mezi 4. až 30. dnem po OPV očkování, u osob v blízkém kontaktu s takto očkovanými mezi 7. až 60. dnem a jsou-li imunokompromitovaní, pak až do sedmi měsíců po kontaktu. Riziko VAPP se odhaduje mezi očkovanci celkově jeden případ na 6,2 milionu podaných dávek a nejvyšší bývá u primovakcinovaných první dávkou (jeden případ na 1,4 milionů dávek). Mezi osobami v blízkém kontaktu se toto riziko snižuje minimálně 5krát. Díky masivnímu plošnému kampaňovitému očkování českých dětí (vždy v březnu a květnu) se incidence VAPP nikdy neprokázala.

Tabulka: Přehled postvakcinačních nežádoucích účinků

Typ reakce Četnost Popis
Perorální živá poliovakcína
Celkové reakce Časté: ≥ 1% a < 10% Horečka, nevolnost, bolesti hlavy, zvracení a průjmy.
Neobvyklé (Méně časté): ≥ 0,1% a < 1% Nechutenství, průjem, zvracení, nevolnost, asymptomatická infekce
Velmi vzácné: < 0,01% Konjunktivitida, náhlá těžká únava; symptomy paralytické poliomyelitidy (VAPP), riziko je nejvyšší po podání první dávky; alergické reakce včetně anafylaktické, urtikárie, pruritus, erymatózní kůže; relaps u pacientů s lupus erythematosus
Inaktivovaná poliovakcína
Lokální reakce Velmi časté: ≥ 10% Bolest v místě vpichu
Časté: ≥ 1% a < 10% Zarudnutí, zatvrdnutí a otok v místě vpichu; mohou se objevit do 48 hodin po aplikaci vakcíny a přetrvávat po dobu jednoho nebo dvou dnů.
Celkové reakce     Časté: ≥ 1% a < 10% Teplota nižší než 38 °C
Neobvyklé (Méně časté): ≥ 0,1% a < 1% Horečka, bolest hlavy, bolest břicha, průjem, zvracení, únava, slabost, bolesti v zádech, ztuhlost
Vzácné: ≥ 0,01% a < 0,1% Hypotonická přecitlivělost, lymfadenopatie lokalizovaná v oblasti místa vpichu
Velmi vzácné: < 0,01% Symptomy paralytické poliomyelitidy; anafylaktická reakce; relaps u pacientů s lupus erythematosus

 

Doba použitelnosti a skladování obsah


Inaktivovaná vakcína má obvykle dobu použitelnosti 36 měsíců, skladuje-li se v lednici v neporušeném obalu při teplotě od +2 °C do +8 °C. Vakcínu je třeba chránit před světlem a mrazem. Před použitím by měla být čirá a bezbarvá.
Živá perorální vakcína má dobu použitelnosti obvykle závislou na teplotě skladování. Je-li uchovávána při teplotě nižší než -20 °C, zpravidla ji lze používat minimálně po dobu 24 měsíců, případně i déle (umožňuje-li to výrobce). Při teplotě od +2 °C do +8 °C lze vakcínu skladovat maximálně 18 měsíců, při teplotě do +25 °C jen šest týdnů a do +37 °C jen tři dny. Vždy se musí uchovávat v temnu a případné cykly rozmrazení a zmrazení její účinnost neovlivňují. Vakcínu tvoří čirý roztok, růžově až červeně zabarvený, neboť obsahuje fenolovou červeň jako indikátor pH prostředí signalizující případnou změnu kvality (indikuje její možnou kontaminaci). Změní-li se barva vícedávkového balení ve žlutou, nedoporučuje se vakcínu dále používat.


Literatura obsah  


Zdroj: Petráš M, Lesná IK. Manuál očkování 2010, 3.vydání, leden 2010 ©Marek Petráš, pp 165-196

Kompletní literární odkazy jsou v prémiovém obsahu.

Další informace najdete v prémiovém obsahu

Vydáno / Aktualizováno: 30.05.2018
Kontakt | Podmínky užívání | GDPR | Prémiový obsah | RSS
Správné očkování - veškeré informace o očkování a vakcínách, ale nejen o nich.
info@vakciny.net, Marek Petráš, Copyright ©1999-2018.
Jan Tax: tvorba webových stránek
Žádná část těchto stránek nesmí být kopírována bez souhlasu autora.
Přihlásit